Leden 2015

Tělo a krev

2. ledna 2015 v 0:44 | Marie |  Michael Cunningham
Překlad Veronika Volhejnová

Docela nedávno v českém překladu vyšel tento už poněkud starší román Michaela Cunninghama (z roku 1996). Byl přeložen vynikající Veronikou Volhejnovou, stejně jako autorovo novější dílo Za soumraku (2010). S chutí jsem tak využila příležitosti odpočinout si na chvíli od povinné četby a ponořit se do slov svého spisovatelského oblíbence.
Román mapuje historii rodiny Stassosových od roku 1935 do roku 1995 (s krátkou konečnou kapitolkou odehrávající se v roce 2035). Můžeme tedy říct, že se jedná o životopisný román, několik členů rodiny totiž sledujeme od narození až po smrt. Constantine Stassos pochází z chudé řecké rodiny a jako mladík emigruje za vizí "amerického snu" do Spojených států. Zde se ožení s mladičkou Mary, Američankou italského původu, a udělá kariéru ve stavebnictví, která jeho rodinu pozvedne z úplné bídy do stavu velmi obstojného materiálního zabezpečení. Výbušný a často agresivní Constantine a pečlivá a úzkostlivá Mary mají tři děti, Susan, Billyho a Zoe. Jejich vyrůstání je plné konfliktů obzvláště s otcem, který děti pokládá za součást realizace svého "amerického snu" a má o jejich vlastnostech a budoucnosti jiné představy, než oni sami. Susan se stejně jako její matka brzy vdá, aby unikla z domova; Billy jako jediný vystuduje vysokou školu, ale ani se neúčastní své promoce a je gay; a Zoe žije bouřlivým životem plným drog a sexu v New Yorku. Susan porodí nemanželské dítě, Bena, kterého vychovává se svým manželem, a dva roky poté se Zoe narodí Jamal, míšenec jehož otce Zoe sotva poznala a vychovává ho s transsexuální Cassandrou. Obě onemocní AIDS.
Cunninghamův rukopis je v Těle a krvi jasně patrný, není to tedy dílo, které by nějak výrazně vystupovalo z řady jeho románů (jako například Vzorové dny). Objevuje se v něm totiž řada elementů, které lze najít i v jiných románech. Překvapivě je většina z nich spojena s postavou Mary. Prvním z nich je scéna, ve které Mary jede do hotelu, aby tam mohla chvíli být sama a přemýšlet, stejně jako Laura v Hodinách (1998). Další dva společné elementy se týkají oslavy narozenin, kterou Mary pořádá. Protože je posedlá dokonalostí, vyhodí první dort, který upeče, opět stejně jako Laura; krátce nato ovšem pochybuje o tom, jestli oslavu zvládne, jestli dokáže trávit čas s celou rodinou, Cassandra ji musí utěšovat a ujišťovat, že všechno bude v pořádku - zde zas Mary připomíná Richarda z Hodin ve scéně, kdy nechce jít na Clarissin večírek. Co se týče elementů společných Tělu a krvi a Domovu na konci světa (1990), nacházíme zde Cunninghamovu zálibu v postavách tvořících nonkonformní rodiny (Zoe vychovává Jamala s Cassandrou) a popis vztahu mezi mladými chlapci (Ben a Jamal jako dospívající připomínají Bobbyho a Jonathana - jsou počáteční písmena jmen jen náhodou?). Abychom nevynechali poslední román, který autorovi vyšel v češtině, Za soumraku, v Těle a krvi je ústředním tématem rodina (ona "krev" z názvu), což připomíná Rebeccu a jejího bratra; a také tělesno, fyzická přitažlivost ("tělo" z názvu) - Peter a Ethan ze stejného románu. Nemyslím si, že fakt, že můžeme objevit tyto opakující se elementy svědčí o omezené Cunninghamově nápaditosti, spíš znamenají, že se autor spisovatelsky a lidsky vyvíjí a proto přepisuje sám sebe, aby se posunul dál. Zároveň čtenáři umožňují vytvořit si bližší představu o tom, jaký je Michael Cunningham - opakující se elementy v jeho mysli musejí hrát důležitou roli, jinak by necítil potřebu přepisovat ty stejné scény, zasazovat je do jiných kontextů.
Dále musím k této knize poznamenat, jak moc mě fascinuje Cunninghamův smysl pro detail. Jak mi umožnil pochopit především skvělý doslov Pavly Horákové, v jeho rozsáhlém textu má snad všechno nějaký význam, i to, co se zdá být naprosto náhodné, nijak nepodložené. Dobrý příklad k ilustraci tohoto faktu jsou jména, která autor zvolil pro své postavy. (Zde musím myslet na předchozí rozebíraný román Regain od Jeana Giona, kde hrají jména postav rovněž důležitou roli). Jedinou postavou, která nás provází románem od začátku až do konce, je Constantine - jméno odkazující na konstantu, na stálost. Constantinovy ženy se jmenují Mary a Magda - narážka na biblickou Marii Magdalénu.
V tomto románu je rovněž patrný vliv, který na Cunninghama měla četba Virginie Woolf. Ten se projevuje například ve scéně, kdy už se Zoe nachází na hranici mezi životem a smrtí a pozoruje stromy na otcově zahradě. Slyší, jak stromy mluví, a sní o tom, že ji pohřbí ke kořenům stromu a ona pak v něm bude dál žít. Toto mi jasně připomíná šíleného Septima Smithe z Paní Dallowayové. Za další inspiraci Virginií Woolf by se dala pokládat kapitola, ve které se Ben utopí, i když jsem si jistá, že tato kapitola je něčím mnohem větším, než pouhou inspirací osudem této spisovatelky. Podle mého názoru se jedná o jednu z nejlepších pasáží knihy, ne-li o tu úplně nejlepší. Cunninghamův styl je brilantní, dokonale plynulý, přirozený a natolik uvěřitelný, že má čtenář pocit, jako by to nebyl Ben, který se topí, ale on sám. Postavu Bena pokládám za velmi zajímavou; zápornou, s tragickým osudem, který mu čtenář i přes všechny jeho špatné vlastnosti a přetvářky vlastně nepřeje. Autor dokáže dokonale rozvinout charakter i tak mladého chlapce, který je sice opravdu neobyčejný, ale uvěřitelný. (Ben zemře ve čtrnácti letech.) To všechno je umožněno volbou vševědoucího vypravěče, který střídavě proniká do jednotlivých postav, a tak neznáme jen jejich vnitřní pocity, ale i to, co si o sobě vzájemně myslí a jak se shodují či liší jejich myšlenkové pochody.

Závěrem - Michael Cunningham mě v tomto románu rozhodně nezklamal, dokonce předčil má očekávání a potvrdil svůj status vynikajícího vypravěče, který nicméně dělá víc, než že jen vypráví příběh o vymyšlených lidech - vypraví příběh, ve kterém se může najít každý a ze kterého v každém čtenáři něco zůstává i po finálním zaklapnutí knihy, ať už jsou to vlastní úvahy o zklamání rodičů, o konceptu a úloze rodiny či o smrti nebo jen živoucí lyrika některé z mnoha pasáží vyznačujících se perfektním ovládáním jazyka a objevováním nejzazších možností uměleckého vyjádření.