Říjen 2014

Gustave Flaubert - Madame Bovary

28. října 2014 v 23:06 | Marie |  Ostatní
Vzhledem k tomu, že jsem si na své škole zvolila literární zaměření, mohlo mi být předem jasné, že se této francouzské literární klasice nevyhnu. Francouzi svou Madame Bovary považují za jeden z největších národních pokladů, a tak na ni literární (i jinak zaměřené) třídy po celé zemi dostávají měsíc. Měsíc na pětisetstránkový román o nudě. Ano, o nudě, protože ačkoliv se vám při oněch dvou slovech "Madame Bovary" (či "Paní Bovaryová", chcete-li) vybaví cokoliv, klidně celý spletitý příběh o mladé ženě provdané za venkovského lékárníka, neustále toužící po lepším životě a snažící se jej dosáhnout milostnými aférami, které spolu s dluhy vedou k jejímu tragickému konci, hlavním tématem knihy zůstává právě nuda. Je to totiž tato nuda, která nutí mysl Emmy Bovary snít o lepším životě a kvůli které podvádí svého manžela Charlese, kupuje si drahé věci a urputně se snaží vyškrábat výš na společenském žebříku. Jako postava mi byla Emma už od začátku knihy nesympatická. Představovala jsem si ji jako věčně nespokojenou, nafoukanou paničku, která se má za něco, co není. Charles se mi naopak zdál být prostým chudákem, který by pro svou ženu udělal cokoliv. Jenže tak jednoduché to není. Než se člověk rozhodne Emmu soudit, měl by se zamyslet nad okolnostmi, které ji do její situace dovedly. Jakou míru svobodného rozhodování asi měly ženy v devatenáctém století? Právě toho, že jako hlavní postavu svého veledíla zvolil ženu, si na Flaubertovi cením, protože v té době to ještě nebylo příliš časté. Stejně tak je obdivuhodná i právě schopnost napsat nečernobílé charaktery. Jenže těch pět set stran skládajících se převážně z popisů... Čtenář si brzy připadá akorát jako největší znalec interiérů venkovských domů francouzské střední třídy devatenáctého století. A jestli tohle za to stojí, to ať si posoudí každý sám za sebe.
Mnohem zajímavější než samotný román se mi zdá téma, do kterého v našem studijním programu zapadá. Studujeme ho jako příklad "psaní a přepisování". Kvůli jednomu z přepisů jsme se vydali do kina na nový francouzský film Gemma Bovery, natočený podle komiksu britské autorky Posy Simmonds. Jedná se o příběh mladého britského páru, který se přistěhuje na francouzský venkov (do Flaubertova kraje). Jejich sousedem je Martin, postarší milovník Madame Bovary. A čeho si hned nevšimne? Že sousedé se jmenují Gemma a Charlie Boveryovi. Jak zvláštní. Rozhodne se je sledovat, tedy hlavně mladou a atraktivní Gemmu, která si ve vesnici hned s někým začne, všechno jako by zapadalo do Flaubertova scénáře... Víc neprozradím, snad jen to, že film není stylově čistý, jako ostatně většina filmů, které dnes vznikají. Při odchodu z kina jsme uvažovali nad tím, zda šlo o špatnou komedii, nebo špatnou tragédii, ale myslím si, že v té chvíli jsme byli až přespříliš kritičtí. Nejspíš jsme si zrovna nechtěli přiznat, že jsme se u filmu pořádně nasmáli u komických scén a byli pěkně zaskočení u scény tragické. S odstupem času bych tedy spíš řekla, že se jedná o vcelku povedenou tragikomedii. Pro nás to nicméně měl být hlavně příklad toho, že na Madame Bovary se jen nepráší ve starých knihovnách, ale stále inspiruje další a další čtenáře a umělce.
Další důležitou myšlenkou tématu "psaní a přepisování" je to, že psát nutně znamená přepisovat. Jako příklad jsme dostali četné Flaubertovy koncepty, které napsal ještě před samotnou konstrukcí konečných vět, které se v románu objevují. Je úžasné vidět, jak dopodrobna si své dílo promýšlel, jak moc mu na něm záleželo. Dokážete si představit, kolik stran konceptů muselo celkově vzniknout, když konečné dílo čítá oněch zmiňovaných pět set stran? My jsme opravdu detailně rozebírali jen jednu scénu z celého románu, jednu z nejslavnějších - tu, ve které se Emma s Charlesem účastní bálu. Když tuto scénu čtete, možná vás ani nenapadne, nakolik je erotická - vždyť jde jenom o tanec. Ale už při pozornější četbě si můžete všimnout různých elementů, které vám poodhalují autorův skutečný záměr, skutečný cíl, kvůli kterému celou scénu psal. Nicméně jen nahlédnutí do jeho konceptů může vaši teorii potvrdit. Je až překvapivé, nakolik Flaubert sám sebe cenzuroval. A to byl stejně nakonec veden soudní proces o nemorálnosti knihy.
Abych to celé nějak shrnula, číst klasiky se vyplatí, ale je nutné o četbě přemýšlet, texty analyzovat, dávat je do souvislostí a nakonec uvažovat o tom, co tyto velké romány znamenají pro čtenáře a literaturu či umění obecně dnes.


O autorovi: Gustave Flaubert (1821-1880) byl francouzský spisovatel, jeho díla jsou považována za přechod mezi romantismem a realismem. Madame Bovary (česky Paní Bovaryová) je jeho nejznámějším dílem, které knižně poprvé vyšlo v roce 1857. Jako další významné dílo můžeme jmenovat román Education sentimentale (Citová výchova) z roku 1869. Označuje se za jednoho z největších evropských spisovatelů.