Srpen 2014

Vita Sackville-West - Le diable à Westease

26. srpna 2014 v 22:22 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Překlad Micha Venaille

Ačkoliv jsem si něco od Vity Sackville-West chtěla přečíst už pomerně dlouhou dobu, čistě ze zvědavosti pramenící z její spojitosti s Bloomsbury Group (obzvlášť jejím intimním vztahem s Virginií Woolf), první její kniha se mi dostala do ruky, až když byl jeden z jejích románů právě čerstvě přeložen do francouzštiny a zaplavil tak knihkupectví frankofonních zemí. Jedná se o knihu Le Diable à Westease, česky Ďábel ve Westease, v originále Devil at Westease.
Tento detektivní román vybočuje z řady knih, které Sackville-West napsala, protože psala spíš poezii, klasické romány bez detektivní zápletiky či knihy o zahradničení. Zde přijímá podobný styl, který tolik proslavila Agatha Christie. Příběh, odehrávající se v poválečné Anglii, vypráví mladý spisovatel Roger Liddiard. Rogera při projížďce po britském venkově uchvátí klid malebné vesničky Westease, rozhodne se zde koupit starší mlýn s přilehlou budovou a natrvalo se zde usadit, aby měl klid pro své psaní. Jen co se stihne seznámit s ostatními obyvateli, obzvláště s profesorem Warrenem, malířem Ryanem, místním pastorem Gatacrem a jeho dcerou Mary, stane se ve vesnici tragická událost - pastor je zavražděn. Do Westease přijíždí inspektor Smith a začíná případ vyšetřovat, to vše s Rogerem, který je událostí velmi zaujatý, po svém boku. Případ se ovšem jeví jako nevyřešitelný - jednak nelze najít žádný důvod, proč by někdo mírumilovného pastora zavraždil, a pak také mají všichni obyvatelé vesnice nepopiratelné alibi. Jak se příběh odvíjí dál, případ je čím dál zamotanější, čtenář ve stále větším napětí a Roger s Mary se sbližují a brzy si vyznávají lásku. A asi nikoho nepřekvapí, že tím, kdo celou záhadu nakonec vyřeší, není Scotland Yard, ale Roger.
Devil at Westease není špatná detektivka, ale není to ani detektivka dobrá, spíš průměrná. Příběh dodržuje klasické schéma tohoto žánru a ani jazyk není nijak originální. Z toho usuzuji, že Sackville-West se snažila napodobit detektivní romány, které četla, a zároveň dostat na papír svůj vlastní nápad, svou vlastní zápletku; nicméně se nejedná o žánr, který by jí byl vlastní. Příště bych tak radši sáhla po něčem jiném z pera této autorky, a to po nějakém z románů, který "prošel" u manželů Woolfových, literárně jistě velmi přísných, a dočkal se tak u nich pozitvní kritiky.


O autorce: Vita Sackville-West (1892-1962) se narodila do britského šlechtického rodu a svým aristokratickým životem své kořeny rozhodně neopomíjela, ačkoli byl často poněkud nespoutanější, než by se čekalo. Vdala se za britského diplomata Harolda Nicolsona, se kterým měla dva syny a založila slavnou Sissinghurst Castle Garden, nádhernou zámeckou zahradu ve Východním Sussexu, která je dnes vyhledávána turisty. Její vztah s Virginií Woolf dal vzniknout slavnému románu Orlando (1928), který je Vitě také věnován. Jmenujme ještě další její díla: romány The Edwardians, (Edvardovci) z roku 1930, částečně autobiografickou kritiku aristokratické společnosti a All Passion Spent (Všechny zmizelé vášně) z roku 1931, román o staré ženě, který sklidil největší úspěch u čtenářů. Devil at Westease napsala v roce 1947, šest let po Virginiině smrti.


The Voyage Out (Plavba)

6. srpna 2014 v 22:57 | Marie |  Virginia Woolf
s předmluvou Michaela Cunninghama

V roce 1915 bylo Virginii Woolf třicet tři let a světlo světa spatřil teprve její první román - The Voyage Out, česky Plavba, nicméně český překlad nikdy nevznikl. Kniha vyšla po devíti letech psaní a hlavně přepisování.
Ačkoliv je to prvotina a od pozdějších děl se, jak ještě uvidíme, v mnohém liší, přesto se dá děj románu shrnout do jedné věty, stejně jako u ostatních románů Virginie Woolf. Plavba je tedy o čtyřiadvacetileté Rachel Vinrace, která spolu s dalšími lidmi pluje na lodi svého otce do Jižní Ameriky, kde se v uzavřeném, výhradně britském společenství zamiluje, zasnoubí, onemocní a zemře. Hlavními tématy jsou tedy mládí, láska, štěstí, smrt, v přeneseném autorčině podání tedy vlastně absurdita a subjektivita plynutí času, což je pro ni, dá se říct, nejtypičtější téma. Už v prvním románu se jí tedy daří nalézat to "své" téma, kdyby tak někdo třeba chtěl pochybovat o autorství, bylo by to nemožné.
Nyní se ale podíváme na rozdíly ve srovnání s pozdější tvorbou, kterých bude podstatně víc. Například hned jedna z dalších hlavích charakteristik stylu Virginie Woolf - metoda proudu vědomí. Tu bychom v Plavbě nenašli. Román je psán konvenčnějším stylem, který ze své většiny nemá nic společného s literárními experimenty ani balancováním mezi prózou a poezií. Najdeme tu jak realistické, i když interně viděné popisy, tak vzhledem k pozdějšímu stylu opravdu obrovské množství dialogů a přímých mezilidských interakcí. Ač se to tedy nemusí na první pohled čtenáři zdát, román je velmi dějový, respektive děj je centrálním motivem knihy. A tento příběh by se dal, rovněž pro autorku netypicky, označit za příběh schématický, za příběh postrádající určitou originalitu konceptu (tolik často dokola omílané téma zásnub a manželství). Proto je Plavba často přirovnávána k románům Jane Austen. Dále se román točí kolem výjimečného množství postav, a to jak na lodi, kde se mimo jiné objeví i manželé Dallowayovi, tak později v cíli cesty. Za všechny jmenuji Helen Ambrose, Rachelinu tetu, Rachelina snoubence Terence Heweta a jeho přítele Hirsta, kteří by se dali označit za centrální charaktery. Helen, manželka intelektuála, který překládá knihy z řečtiny, se má o Rachel, která v dětství ztratila matku a byla vychována otcem a tetami, starat. Je poněkud zděšena Rachelinou naivitou a neznalostí života natolik závažnou, že ji nemůže omluvit ani věk. Osmadvacetiletý Terence je spisovatel pracující na románu pojednávajícím o tichu (nebo o "věcech, které lidé neříkají" - později se podle mě toto téma částečně objevuje v Paní Dallowayové, možná i v dalších románech). Ve společnosti je oblíben, na rozdíl od svého nejlepšího přítele Hirsta, kterého Rachel zpočátku nesnáší, ale nakonec jí i ten svým způsobem přiroste k srdci (přestože si Hirst rozumí spíš s Helen). To už je však k ničemu, Rachel umírá.
Po všech těchto odlišnostech nesmím opomenout ještě jednu zásadní shodnost - části autorčiny osobnosti propůjčené hlavní postavě. Virginia Woolf přeci také jako malá přišla o matku a její otec byl, stejně jako Rachelin, výjimečný muž své doby. Jestli trpěla v Rachelině věku i stejnou naivitou, to zůstává otázkou, nicméně naivní a neznalá života je v mládí i Clarissa z Paní Dallowayové (rovněž vychovávána tetou - znamená tedy pro Virginii Woolf ztráta matky jistou absenci vědomostí a zkušeností v pozdějším životě?). Plavba by se tak dala označit za román, ve kterém se Virginia Woolf snaží nějakým způsobem vyrovnat se vztahem ke svým rodičům, stejně jako v K majáku.
Zkusila jsem si přeložit krátkou pasáž ze začátku románu do češtiny jako malou ochutnávku. Tady je originální znění, následuje překlad:

"Great tracts of the earth lay now beneath the autumn sun, and the whole of England, from the bald moors to the Cornish rocks, was lit up from dawn to sunset, and showed in stretches of yellow, green, and purple. Under that illumination even the roofs of the great towns glittered. In thousands of small gardens, millions of dark-red flowers were blooming, until the old ladies who had tended them so carefully came down the paths with their scissors, snipped through their juicy stalks, and laid them upon cold stone ledges in the village church. Innumerable parties of picnickers coming home at sunset cried, "Was there ever such a day as this?" "It's you," the young men whispered; "Oh, it's you," the young women replied. All old people and many sick people were drawn, were it only for a foot or two, into the open air, and prognosticated pleasant things about the course of the world. As for the confidences and expressions of love that were heard not only in cornfields but in lamplit rooms, where the windows opened on the garden, and men with cigars kissed women with grey hairs, they were not to be counted. Some said that the sky was an emblem of the life to come. Long-tailed birds clattered and screamed, and crossed from wood to wood, with golden eyes in their plumage.
But while all this went on by land, very few people thought about the sea. They took it for granted that the sea was calm; and there was no need, as there is in many houses when the creeper taps on the bedroom windows, for the couples to murmur before they kiss, "Think of the ships to-night," or "Thank Heaven, I'm not the man in the lighthouse!" For all they imagined, the ships when they vanished on the sky-line dissolved, like snow in water. The grown-up view, indeed, was not much clearer than the view of the little creatures in bathing drawers who were trotting in to the foam all along the coasts of England, and scooping up buckets full of water. They saw white sails or tufts of smoke pass across the horizon, and if you had said that these were waterspouts, or the petals of white sea flowers, they would have agreed.
The people in ships, however, took an equally singular view of England. Not only did it appear to them to be an island, and a very small island, but it was a shrinking island in which people were imprisoned."


"Velké plochy země teď ležely pod podzimním sluncem a celá Anglie, od holých vřesovišt po Cornishské skály, byla osvětlena západem slunce, a jevila se jako úseky žluté, zelené a fialové. V tomto světle se třpytily dokonce i střechy velkých měst. V tisících zahrádkách kvetly miliony tmavočervených květin, dokud staré dámy, které se o ně tak pečlivě staraly, nesešly dolů s nůžkami a nepřestřihly jejich šťavnaté stonky, a nepoložily je na studené kamené římsy vesnického kostela. Nesčetné skupiny výletníků přicházející domů při západu slunce křičely: "Byl už někdy vůbec takovýhle den?" "Jsi to ty," zašeptal mladík; "Ó, jsi to ty," odpověděla mladá žena. Všichni staříci a spousta nemocných vstali a, i když třeba jen na krok či dva, vyšli na čerstvý vzduch, a předpověděli radostné věci o budoucnosti světa. Vyznání a výrazy lásky, které bylo možno zaslechnout nejen v kukuřičných polích, ale i v pokojích osvícených lampami, kde s okny otevřenými do zahrady muži s doutníky políbili ženy s šedými vlasy, ani nepočítaje.Někteří říkali, že nebe je symbolem života, který ještě přijde. Dlouhoocasí ptáci hrčeli a ječeli a přelétali ze dřeva na dřevo, se zlatými oky v peří.
Ale zatímco se tohle všechno dělo na zemi, málokdo pomyslel na moře. Považovali za samozřejmost, že moře je klidné, a tak, když v mnoha domech, na jejichž okna do ložnice ťukají popínavé rostliny, páry nemusely před polibky zamumlat: "Pomysli dnes v noci na lodě," nebo "Díky bohu, že nejsem správcem majáku!" Představovali si, že když lodě mizely na obzoru, prostě se roztály, jako sníh ve vodu. Pohled dospělého ovšem nebyl o moc jasnější než pohled malých stvoření v neckách, která se čachtala v pěně po celém anglickém pobřeží a nabírala kýble plné vody. Viděli bílý písek nebo kouřové mraky přecházet přes horizont, a kdybyste řekli, že se jednalo o průtrž mračen nebo o okvětní lístky bílých mořských květin, souhlasili by.
Nicméně lidé na lodích měli rovněž jednotný pohled na Anglii. Nejen, že se jim jevila jako ostrov, a to ostrov velmi malý, ale byl to scvrkávající se ostrov, na němž byli lidé uvěžněni."

Pasáže jako tato nám podle mě dokazují, že začátky Virginie Woolf jsou dost jasnou předzvěstí jejích pozdějších mistrovských děl. Jen ten překlad českému čtenáři zatím bohužel chybí. Nezbývá tedy, pokud to jazykové schopnosti dovolují, sáhnout po tomto vydání v originálním jazyce, které jako malý bonus nabízí předmluvu vynikajícího amerického spisovatele Michaela Cunninghama, který se později svým románem Hodiny zasloužil o zvýšení zájmu čtenářů o tuto autorku.

9780375757273