George Orwell - 1984

24. listopadu 2013 v 14:21 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Omlouvám se za delší odmlku, kterou způsobil můj odjezd na studia do Francie. Teď sem na blog budu asi přispívat méně často než dřív, což mě mrzí, ale bohužel se nedá nic dělat, učení je priorita.

český překlad Eva Šimečková, francouzský překlad Amélie Audiberti

Orwellův román 1984 jsem si chtěla přečíst už delší dobu, ale opravdu jsem se k němu dostala až teď, když mi byl zadán jako "povinná" četba. (Povinná v uvozovkách, protože kdybych ho číst nechtěla, tak nemusím a můžu dělat něco jiného, to vše díky své skvělé profesorce.) Ze všeho nejdřív jsem váhala nad tím, v jakém jazyce si román přečíst. Nabízely se totiž hned tři možnosti - francouzsky, protože jsem ve Francii, potřebuju si rozšiřovat slovní zásobu a budu o něm muset francouzsky mluvit, anglicky, protože to je jazyk originálu a česky, protože chci knihu co nejlépe pochopit. Shodou okolností jsem se nakonec rozhodla pro český a francouzský překlad najednou, což má své výhody i nevýhody - výhodou je, že můžu oba překlady porovnávat a jejich doplňováním se blíže dotýkat originálu, nevýhodou to, že se přeci jenom jedná o překlady, ve kterých vždy něco málo chybí.
První stránkou se ocitáme ve světě, který je nám cizí, nicméně vzhledem k historickému kontextu naší země přeci jen povědomý. Je to svět totalitní vlády, manipulace s lidmi, nesvobody, permanentní války. Na tento svět se díváme očima muže středního věku, Winstona Smitha, u nějž je nám hned zpočátku jasné, že je vnitřně proti režimu.
V tomto zvláštním světě na nás odevšad z plakátů zírá obličej jakéhosi vůdce režimu, Velkého bratra, ve francouzské verzi je jeho jméno ponecháno bez překladu, tam nás tedy sleduje Big Brother. Všudypřítomná jsou také hesla strany, oxymoróny, které ze začátku četby vůbec nedávají smysl, později však pochopíme i ty, pokud se tedy vůbec dají pochopit: válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.
Jsme v roce 1984. Svět není to, co býval. Je rozdělen na tři bloky, Oceánii, Eurasii a Estasii. My se nacházíme v Londýně, tedy v Oceánii, která je neustále ve spojenectví buď s Eurasií nebo s Estasií a válčí proti zbylé mocnosti. Každé z těchto mocností vládne totalitní režim, který vychází z různých forem socialismu; v Oceánii je to tzv. Angsoc, anglický socialismus. Obyvatelé země jsou neustále sledováni pomocí speciálních obrazovek a odposloucháváni skrytými mikrofony. To platí obzvlášť pro členy Strany, vlastně takovou střední třídu. Vyšší třídu tvoří hlavní funkcionáři strany, nižší potom proléti, prosté obyvatelstvo, které vlastně zůstává nejsvobodnější. V Londýně sídlí čtyři ministerstva Oceánie: Ministerstvo pravdy, Ministerstvo míru, Ministerstvo lásky a Ministerstvo hojnosti. Ministerstvo pravdy se stará o ničení pravdy a vytváření lží, Ministerstvo míru o vedení války, Ministerstvo lásky slouží k věžnění a mučení (nejen) politicky nepohodlných jedinců a Ministerstvo hojnosti vede ekonomiku bloku vedoucí k permanentnímu nedostatku a hladomoru.
Nyní ale zpět k hlavnímu hrdinovi, Winstonu Smithovi. Winston pracuje na Ministerstvu pravdy, jeho povoláním je přepisovat novinové zprávy a tím napomáhat Straně v ničení minulosti. "Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost," hlásí Strana. Jednoho dne si v antikvariátu koupí starý sešit a začne do něj zapisovat své myšlenky proti režimu. Je si přitom vědom toho, že za něco takového může být neprodleně potrestán smrtí, jedná se totiž o tzv. ideozločin. Mezitím dál pokračuje každodenní rutina jeho života, chodí do práce, na povinné schůze Strany, účastní se "dvou minut nenávisti", dalšího prostředku manipulace s lidmi.
Mezi jeho kolegy je i muž jménem O'Brien, o kterém se Winstonovi jedné noci zdá sen, že je také proti režimu. Pochopitelně ovšem nemá možnost o tom s ním mluvit, tak jen sní a rozhoduje se, že svůj tajný deník píše právě pro O'Briena. Do antikvaritátu se vrací za sympatickým prodavačem, se kterým nostalgicky vzpomíná na staré časy, na dobu svobody.
Jednoho dne se Winstonovi přihodí zvláštní věc. Jedna jeho kolegyně, mladá dívka, před ním simuluje pád, který je záminkou k tomu, aby mu předala tajný vzkaz. Winston je přesvědčen, že dívka je agentkou Ideopolicie (francouzsky Police de pensée), jakési Orwellovy StB, která ho má za úkol sledovat a která mu jen neobvyklým způsobem oznamuje zatčení. Skutečnost je ale úplně jiná. Na lístečku, který si Winston opatrně přečte a pak ho hned zničí, stojí "Miluju tě" (nebo taky "Miluju vás", "Je vous aime", podle francouzského překladu, to vše kvůli anglickému obecnému "you", moc na tom ovšem nezáleží). Pomocí složitých manévrů (Winston je ženatý, se svou ženou nežije, ale cizoložství je trestné, stejně jako vlastně jakýkoliv milostný poměr jehož cílem není zplození potomka) si s dívkou, Julií, domluví schůzku a stávají se z nich milenci. Scházejí se v různých skrýších, kde spolu mohou svobodně a otevřeně hovořit o všem, i o své společné nenávisti vůči Velkému bratrovi a Straně. Po nějaké době Winstona napadne, že by se mohli scházet v místnosti nad jeho oblíbeným antikvariátem, která mu učarovala svou starobylou útulností a hlavně - absencí obrazovky. Starý prodavač jim místnost přátelsky pronajímá a tak jejich schůzky pokračují tam. Oba se shodnou na tom, že O'Brienje určitě s nimi proti režimu, že je mu to vidět na tváři, a že by velmi rádi spolupracovali s organizací bojující proti Angsocu.
Nedlouho poté se stane něco když ne neuvěřitelného, tak aspoň velmi nepravděpodobného. O'Brien se dá na chodbě Ministerstva s Winstonem do řeči, přičemž ho pozve za záminkou zapůjčení nejnovějšího slovníku newspeaku k sobě domů. (Newspeak, francouzsky novlangue, je nový oficiální jazyk Oceánie, který má nahradit oldspeak, tedy běžnou angličtinu, za účelem zmenšit slovní zásobu a tím pádem omezit i myšlení lidí.) K O'Brienovi přijde i s Julií; ve vší tajnosti se tam stávajíčleny legendárního Bratrstva bojujícího za svržení režimu. Z O'Brienova postoje k věci je patrné, že má v Bratrstvu vysokou pozici. Winstonovi slíbí i tajné předání Knihy, spisu nejslavnějšího disidenta Goldsteina.
Od té doby s O'Brienem Winston v této věci nemluví. Za nějaký čas je mu podle smluveného plánu skutečně předána Kniha, kterou se rozhodne přečíst jednoho společného dne stráveného s Julií v jejich "hnízdečku lásky". Předčítá nahlas. V Knize jsou v podstatě zformulovány jeho vlastní myšlenky. Po přečtení několika málo kapitol oba usínají. Když se probudí, nemají vůbec přehled o čase. Chvíli si povídají, potom přijde šok - začne k nim mluvit hlas vycházející z obrazovky, která byla skrytá za jedním ze starých obrazů, jsou zatčeni. Prodavač z antikvariátu byl celou tu dobu agentem Ideopolicie v převleku. Winston a Julia se na velmi dlouhou dobu vidí naposledy.
Winston tráví hodiny, dny, možná týdny čekáním na svůj následující osud v cele na Ministerstvu lásky. Je to totiž budova bez oken, nemá proto ponětí o uplynulém čase. Je přísně střežen, střídají se u něj různí spoluvězni. Všichni trpí hladem a nedostatečnými hygienickými podmínkami. Winston poprvé slyší o místnosti číslo 101, které se všichni vězni děsí snad víc než vlastní smrti, ale nedozvídá se, co tak strašného v ní je.
Po nějaké době se Winston ve vězení setkává s O'Brienem a tak úplně nechápe, jestli je jeho spoluvěžněm nebo jestli ho přišel zachránit, brzy ale pochopí, že O'Brien není s ním, nýbrž proti němu, všechno byla jen past, sledovali ho už sedm let. Následují výslechy a mučení, Winston se přiznává ke všemu, i k tomu, co nespáchal, a zoufale se ptá, kdy už mu konečně dají pokoj a zastřelí ho. Strana ovšem nechce zabíjet ideozločince, kteří jsou stále proti ní, jejím cílem je všechny tyto lidi přetáhnout na svou stranu, donutit je vzdát se svých dosavadních ideálů i všeho ostatního, co nějak narušuje ideologii Angsocu, a začít bezpodmínečně, oddaně a nekriticky milovat Velkého bratra.
Winstonovo "obrácení v dobro" má na starosti právě O'Brien. Jeho mučící metody jsou drastické, jedná se převážně o pouštění elektrického proudu do Winstonova těla. Pokud to tak lze říct, stává se jeho učitelem, pokládá mu otázky, přičemž za každou špatnou odpověď do něj pustí proud, a někdy rovněž odpovídá na otázky Winstonovi. Ten se postupně učí doublethinku, podvojnému myšlení (francouzsky double-pensée), metodě nezbytné pro přežití v tomto režimu, díky které je člověk schopen akceptovat, že dvě a dvě je pět, stejně jako že Oceánie nikdy nebyla ve válce s Eurasií, přestože se o této válce všude mluvilo ještě před pár hodinami. Pomocí tohoto mučení i častého podávání drog a různých omamných látek je tak ničeno Winstonovo tělo i jeho mysl, až z něj nakonec zůstane jen lidská troska, schopna nyní nejen odkývat cokoliv, ale i tomu uvěřit. Po této proměně se jeho fyzický stav rychle zlepšuje, znovu nabývá své zdraví a už jen čeká na kulku, která mu bude vstřelena do hlavy, až ho jednou dozorci povedou po chodbě z jedné cely do druhé.
Něco je ale stále špatně. Winston v skrytu duše miluje Julii. Proto O'Brien jednoho dne poručí Winstonovo odvedení do místnosti číslo 101. V této místnosti čeká na každého vězně to, co je pro něj nejhorší věc na světě, čeho se nejvíc bojí. Winston trpí odjakživa fobií z krys, jimiž je Londýn prolezlý a které jsou schopny napadnout malé dítě či nemocného člověka a zaživa ohryzat jeho maso až na kost. Není divu, že v místnosti číslo 101 je pro něj připravena klec s krysami, kterou lze upevnit na obličej, na kterém si krysy mohou volně pochutnávat. Úzkost, strach, zoufalství, to všechno je nesnesitelné, Winston ječí, ptá se, co po něm chtějí, všechno přeci řekl, všechny udal. Nakonec, když už jde opravdu do tuhého, zakřičí, ať to nedělají jemu, ať to radši udělají Julii. Tím je konec, krysy už na Winstonovu tvář nemohou.
S Winstonem se opět setkáváme o nějakou dobu později. Je na svobodě. Sedí v hospodě a sleduje zpravodajství o válečném triumfu Oceánie. Dostal se na vyšší pracovní pozici, než na jaké byl před svým uvězněním, nikdo ho nesleduje, nikdo se o něj už nezajímá. Dokonce se náhodou setká s Julií, oba už jsou ale úplně jiní lidé, nic k sobě necítí, nemají potřebu se znovu scházet, přestože teď by klidně mohli. Kniha končí Winstonovým snem o tom, že ho tenkrát na Ministerstvu lásky zastřelili, a že to udělal vlastní rukou sám jediný člověk, kterého teď na světě miluje - Velký bratr.
1984 je velmi čtivým románem, který za svou čtivost vděčí Orwellovu nesmírnému vypravěčskému talentu a lidskému příběhu, který dokáže chytit za srdce, má ale i obrovský společenský a politický potenciál díky své analýze totalitního režimu, ač fiktivního. Autor toto své dílo napsal v roce 1948 jako román futuristický, z dnešního pohledu už ovšem můžeme říct, že Orwell byl vizionářem, který dokázal alespoň přibližně odhadnout, jak se bude politická situace vyvíjet v mnohých státech světa. Lze porovnat konkrétní světové události s událostmi z knihy - například ve druhé světové válce zvítězili jako spojenci USA a SSSR, přičemž o pár let později, za Studené války, jsou z nich úhlavní nepřátelé, stejně jako Oceánie spolupracuje s jednou mocností, druhý den už ale klidně může bojovat proti ní. Studená válka znamená také rozdělení světa na dva bloky, západní a východní, což může rovněž připomínat rozdělení světa v Orwellově fikci. Nemluvě o zastírání pravdy, sledování, odposleších, věznění a mučení politicky nepohodlných v naší a dalších zemích za totalitních vlád druhé poloviny 20. století (nebo i v současném století - kdo z nás ví, co přesně se děje v Číně či Severní Koreji?). Za další důkaz autorova vizionářství lze pokládat třeba také svědectví lidí, kteří knihu překládali a šířili v Československu v dobách socialismu. Jeden z nich se přímo vyjádřil, že si při této činnosti často připadali jako hrdinové románu.
Kniha čtenáře nutí k úvahám o tom, zda je ještě dnes možné, aby se vlády ve velké části světa zmocnil totalitní režim, který by byl třeba ještě přísnější, než ty, které jsme již poznali. Kdybychom si teď měli představit, jaký náš svět bude za čtyřicet let, našli bychom tam stále ještě naši byť vratkou, ale víceméně fungující demokracii? Myslím si, že aby k návratu totalitního režimu nedošlo, je třeba si neustále realisticky připomínat, jak se tady za takové vlády žilo. Přestože to sám nezažil, Orwell podává dobrý podnět k tomu, abychom zůstali ve střehu a snažili se rozpoznat nebezpečné myšlenky vedoucí k nesvobodě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama