Červenec 2013

Hledání ztraceného času III: Svět Guermantových

26. července 2013 v 20:49 | Marie |  Marcel Proust
Překlad Jiří Pechar

Předposlední díl, který vyšel za Proustova života, mapuje další část bytí hlavního hrdiny, nám již známého vypravěče a anonyma, kterého bychom ovšem bez nejmenších výčitek mohli pojmenovat Marcel Proust. Nyní se jedná o mladého muže, který ví, že se chce stát spisovatelem, zatím ovšem nepíše, jen plnými doušky nabírá dojmy a zkušenosti pro svou budoucí tvorbu.
Vypravěčova rodina se přestěhuje do domu, který se nachází v sousedství sídla šlechtické rodiny Guermantových. Guermantovy mladík zná spíš od slyšení a od vidění než osobně již z městečka Combray, kde jako dítě trávil velkou část roku a kde se nachází venkovské sídlo těchto vyšších francouzských šlechticů. Jen pro připomenutí - v Combray pro vypravěče existovaly dvě možné trasy vycházek, tj. směrem ke Swannovým a směrem ke Guermantovým, odtud původní názvy prvního a třetího dílu řady. Zpočátku se tyto dva směry zdají být něčím diametrálně odlišným, mladík si je však čím dál víc vědom toho, že i tyto dva světy Swannových a Guermantových se svým způsobem prolínají.
Jen tak na ulici i v rámci různých společenských akcí vypravěč často potkává vévodkyni de Guermantes, do jejíž vznešené krásy se poměrně rychle zamiluje. Netrvá dlouho a začne se záměrně procházet ve stejných ulicích ve stejný čas jako ona, někdy ji dokonce doslova sleduje. Jeho posedlost roste a on se rozhodne, že musí najít nějaký způsob, jak být pozván do vévodkynina domu. Využije tak toho, že vévodkynin synovec Robert de Saint-Loup je jeho přítelem, který ho velmi obdivuje, a jede ho navštívit do Donciéres, kde Saint-Loup vykonává vojenskou službu. Ten je nadšený, že přítele vidí, a stráví spolu i s dalšími vojáky několik dnů plných, mimo jiné, diskusemi o Dreyfusově aféře, která v románu hraje důležitou roli; oba mladí muži jsou dreyfusovci. Vypravěč se dozvídá, že vévodkyně de Guermantes vlastní několik obrazů jeho oblíbeného malíře Elstira (viz předchozí díl), a využívá to jako záminku k požádání Roberta, aby mu domluvil schůzku se svou tetou. Když se vrátí z Donciéres, zjišťuje, že zdravotní stav jeho babičky se velmi zhoršil. Přes péči několika doktorů hrdinova milovaná babička umírá.
Vypravěče navštěvuje Albertine Simonet, se kterou se seznámil jako dospívající chlapec v Balbecu, kde tenkrát odmítla jeho polibek; nyní jej neodmítá, naopak. Je pozván na večeři ke Guermantovým, kde si prohlíží Elstiry a potom autor sáhodlouze líčí společenskou konverzaci při této večeři. Diskutuje se i o Dreyfusově aféře, vévoda s vévodkyní jsou jako téměř veškerá aristokracie protidreyfusovci. Robert de Saint-Loup se tudíž jeví jako inteligentní a svéhlavý jedinec, který se nebojí vzepřít se společenským konvencím, ať už svými politickými názory nebo původem dívky, se kterou se stýká. Vypravěč obdivuje bystrost a vtip paní de Guermantes, už ji ovšem nejspíš nemiluje. Guermantovi si velmi zakládají na rodokmenech a vztazích mezi francouzskou šlechtou, tímto směrem se proto konverzace ubírá. Tato mnoho desítek stran dlouhá část je čtenářsky ubíjející. Po skončení večeře je vypravěč pozván k baronu de Charlus, bratru pana de Guermantes, s nímž se rovněž již viděl v Balbecu. Tam na něj čeká velké překvapení - baron na něj křičí a obviňuje ho z pomlouvačství, vypravěč vůbec neví, o co běží. Nakonec, když má prostě pocit, že baron si na něm jen vybíjí svůj vztek na někoho úplně jiného, zničí mu jeho cylindr a vydá se k odchodu. Pan de Charlus ho však zastaví, najednou začne být milý, a chová se tak, aby mladíka u sebe co nejdéle zdržel. Potom mu nabídne odvoz domů, sám s ním sedí celou dobu v kočáře, dá se říct, že s ním flirtuje a vymýšlí záminky, aby byl vypravěč nucen ho znovu navštívit.
Po nějaké době obdrží vypravěč pozvání ke knežně de Guermantes, kterou si přeje navštívit tak moc, že si není jistý, zda je pozvánka pravá, jesti někdo jen nežertuje. Aby se na to optal, vydává se k vévodovi a vévodkyni de Guermantes. Tam se setkává se Swannem, nyní již postarším člověkem trpícím nejmenovanou dědičnou chorobou. Manželé Guermantovi se zrovna chystají k odjezdu ke kněžně. Následuje poněkud šokující konec. Swann Guermantovým oznamuje, že mu zbývá nanejvýš pár posledních měsíců života. Paní de Guermantes i přes všechno společenské vychování zpráva o Swannově brzké smrt očividně zasáhne, pan de Guermantes se chová stoicky a nesoucitně, jeho vlastní "starosti" jsou pro něj tím nejdůležitějším a jde mu hlavně o to, aby se momentálně Swannovy a vypravěčovy přítomnosti zbavil. Než smrt přítele tak radši Guermantovi řeší barvu střevíčků. Kritika vyšší společnosti je patrná, vypravěč pohrdá někdy nesmyslným životem, který vede, ale zároveň k ní chová i určitý obdiv, např. pro její vztah k tradicím a vzdělání.

Svět Guermantových je dle mého názoru jen jakýmsi můstkem mezi poetickými úvodními díly líčícími vypravěčovo dětství a dospívání a díly následujícími, kde pronikáme víc do hloubky jednotlivých postav a kde nabírají události rychlejší spád. Ač bylo úmorné prokousat se dlouho společenskou konverzací u Guermantových (kde se naplno projevuje to, o čem hlavní hrdina hovoří jako o "slovní opilosti"), se závěrečnou scénou, kde se projevuje pravá povaha těchto aristokratických manželů, tvoří zajímavý kontrast. Dvě závěrečné scény vůbec, návštěva u barona de Charlus a poté Swannovo oznámení brzké smrti, jsou výtečně napsané a je v nich dostatek potřebné dramatičnosti i napětí stejně jako autorových zlehčujících poznámek poukazujících na to, že se vlastně jedná o jakýsi vypravěčův memoár. I přes to bych Svět Guermantových označila za nejslabší ze všech tří dílů Hledání ztraceného času, které se mi zatím podařilo přečíst.

obraz Keese van Dongena