Hledání ztraceného času II: Ve stínu kvetoucích dívek

21. května 2013 v 21:07 | Marie |  Marcel Proust
Překlad Prokop Voskovec

"Všichni jsme nuceni, abychom lépe snášeli skutečnost, pěstovat v sobě nějaké drobné bláznovství." (citace z knihy)

Ve stínu kvetoucích dívek je asi nejznámější, nejzmiňovanější a nejvíc oceňovaný román z řady Hledání ztraceného času, což dokazuje i to, že ačkoliv první díl, tj. Svět Swannových, se po svém vydání nesetkal téměř s žádným ohlasem, tomuto druhému dílu byla už rok poté, co spatřil světlo světa, udělena prestižní francouzská literární cena, Prix Goncourt. Myslím si, že zaslouženě, a pokusím se zde vysvětlit proč.
Román se skládá ze dvou částí - Kolem paní Swannové a Jména míst: místo. První z nich se odehrává v Paříži a volně navazuje na poslední část předchozího dílu, tj. na Jména míst: jméno. Setkáváme se tak znovu s nám již známým vypravečem, dospívajícím chlapcem, jehož věk lze určit jen stěží, protože v jistých jeho projevech by se již dala číst dospělost, jiné jsou však spíš dětinské, ale řekla bych, že v této první části románu mu je asi mezi patnácti a osmnácti lety. V parku na Champs-Elysés se setkává s Gilberte Swann, do které je zamilovaný, ale mrzí ho, že ho její společensky vysoce postavení rodiče odmítají. Dokonce napíše Charlesi Swannovi dopis. Toto období ovšem netrvá dlouho, po krátké době totiž vypravěče začne zvát Gilberte k sobě domů, kde si ho i manželé Swannovi rychle oblíbí. Jen připomínám, že manželkou Charlese Swanna je ve své minulosti poněkud kontroverzní Odette (viz článek o předchozím dílu série). Vypravěč navštěvuje Swannovy čím dál častěji, až u nich tráví skoro všechen svůj čas a v této chvíli vlastně není jasné, zda je víc zamilovaný do Gilberte, do její matky nebo do jejího otce. Zkrátka a dobře, je okouzlen celou rodinou Swannových a se zájmem a radostí pozoruje společenské hýření odehrávající se v jejich salónu, kam zvou nejvíc nóbl lidi své doby.
Zde je patrná jistá satira v porovnání s postojem Charlese a Odette k salónu Verdurinových, který navštěvovali před tím, než se vzali, protože tento postoj byl často kritický. Odette se stává tím, co někdy nesnášela (nesnáší) u paní Verdurinové.
Když vypravěč není u Swannových, tráví čas se svým kamarádem Blochem, který ho zavede i do nevěstince, kde přichází o panictví. Kromě poznávání salónního života vyšší společenské vrsty a prostitutek ještě vypravěče poznamená setkání s kolegou jeho otce, ambasadorem Norpoisem, který je však staromódní a povrchní a když mu vypravěč ukáže nějaké své texty, tak se mu vysměje, že nemá vůbec žádný talent, stejně jako spisovatel Bergotte, jemuž se vypravěč obdivuje a který je pro něj do jisté míry vzorem. S Bergottem se později také setkává a toto setkání se pro něj stává velkým rozčarováním. Bergotte vůbec nevypadá a neprojevuje se jako obdivuhodný umělec, za kterého ho vypravěč pokládá. To ho vede k úvahám o tom, zda musí být spisovatel takový, jakým se zdá být prostřednictvím svého díla; zda musí dílo nutně odrážet trvalý stav jeho ducha. To jsou zajímavé úvahy i v souvislosti se samotným Hledáním ztraceného času, které je velmi autobiografické, samozřejmě že se tu však najdou jistá ale. O těch za chvíli.
Pochopitelně vypravěč jako dospívající člověk zažívá ještě další zklamání, než to ze svého idolu. Třeba si zamiluje divadlo, tedy teoreticky si ho zamiluje, hodně o něm studuje a čte, ale když jde pak na představení, ve kterém účinkuje věhlasná herečka Berma, je zklamán. Toto zklamání je způsobeno nedosažitelnou, až božskou představou o kráse takového představení, které, když se pak stává skutečným, ztrácí své kouzlo. Dalším zklamáním je to z lásky k Gilberte, která samozřejmě netrvá věčně a vypravěč se později stýká v podstatě už jen s její matkou. Závěrem této části románu pak činí rozhodnutí, že už Gilberte nechce nikdy vidět. Toto rozhodnutí lze považovat jak za dětinské, tak za vyspělé. Za dětinské kvůli tomu absolutnímu odporu a tvrdohlavosti, za vyspělé díky jisté síle, kterou člověk potřebuje, aby se dokázal citově odpoutat od osoby, kterou miluje.

"Začíná-li člověk milovat, netráví čas zkoumáním, co je jeho láska, ale přípravou možností zítřejší schůzky. Když se člověk lásky zříká, nesnaží se poznat svůj žal, nýbrž ho chce co nejněžněji vyjádřit tomu, kdo ho způsobuje." (citace z knihy)

Druhá část Jména míst: místo se odehrává v normandských mořských lázních, fiktivním městě Balbecu. Sem se vypravěč vydá kvůli svému křehkému zdraví na několik měsíců na odpočinek doprovázen svou milovanou babičkou a služkou Františkou. Zpočátku místo nesnáší, jeho hotelový pokoj se mu zdá odlidštěný a nesnesitelný, avšak nalézá potěšení v pohledu z jeho okna na moře, které disponuje tolika rozdílnými tvářemi, že ať se na něj podíval kolikrát chtěl, nikdy nespatřil stejné moře jako předtím. Zažívá další zklamání z uměleckého díla, tentokrát z balbeckého kostela; tyto pocity mají snad identický zdroj jako zklamání z divadla.
Na začátku svého pobytu se spíš straní společnosti, poté spolu s babičkou tráví čas konverzacemi se šlechtičnou madame de Villeparisis. Za madame de Villeparisis po nějaké době přijíždí dva její příbuzní, baron de Charlus a Robert de Saint-Loup. Robert je velmi pohledný a okouzlující mladík, jehož jedinou vadou je asi to, že se stýká s nepříliš dobře společensky postavenou herečkou. Vypravěč se stává Robertovým přítelem, společně pak navštěvují různé večírky, kde spolu a s jinými lidmi klábosí a opíjejí se. Na jednom z takových večírků se vypravěč seznamuje s malířem Elstirem, který ho pozve na návštěvu do svého ateliéru. Při této návštěvě se začíná nejsilněji projevovat styl, kterým je tato druhá část napsána, připomíná totiž jakousi impresionistickou malbu, jakoby právě od malíře Elstira. Elstir v Balbecu maluje především mořské scenérie; pláž, skály, přístav, městečko.
Vypravěč v Balbecu potkává i svého pařížského přítele Blocha, kterého pak seznamuje s Robertem. Robertovi je zřejmě Bloch zcela lhostejný, Blocha však Robert okouzlí a když Robert Balbec opustí a jen ze zdvořilosti pozve oba své nové kamarády k sobě na návštěvu, Bloch se za ním zanedlouho vydá, ačkoliv by se Robert radši shledal s vypravěčem, kterého však už tou dobou zajímá někdo úplně jiný.
Při jedné ze svých pravidelných lékařem naordinovaných procházek po pláži totiž vypravěč spatřuje hlouček mladých dívek, vesela a bezstarostně švitořících; jsou tak bezprostřední, jako by snad nikdo jiný na pláži neexistoval, jen ony samy. Vypravěč se okamžitě zamilovává do celého tohoto hloučku a touží se s dívkami seznámit. Což není nemožné, jak se ukáže při jedné z jeho dalších návštěv Elstirova ateliéru. Malíř se zmíní, že k němu dívky chodí. Vypravěč ho potom navštěvuje čím dál častěji, stejně jako se prochází na místě, kde je předtím potkal. V ateliéru pak objevuje obraz, který musí Elstir skrývat před svou manželkou, zobrazuje totiž mladou ženu ve velmi odvážné pozici. Tou mladou ženou je kdo jiný než Odette de Crécy ještě předtím, než vůbec poznala Swanna.
S dívčím hloučkem se vypravěč skutečně seznamuje. Nejvíc ho uchvátí Albertine, chudá ale chytrá dívka, do které hned promítá své nejkrásnější city. Je patrné, že je zamilován do zamilovanosti spíš než do osob, ke kterým zamilovanost cítí. Zároveň vypravěč zjišťuje, že při takovém přístupu miluje danou osobu tím více, čím méně ji zná. S Albertine a jejími přítelkyněmi Andrée, Rosamunde a Gisele potom tráví své prázdninové dny. Procházejí se po okolí, hrají různé hry či jen sedí a povídají si. Jednoho takového dne tráveného s dívčím hloučkem mu Albertine předá vzkaz, ve kterém stojí "Mám vás moc ráda." (francouzsky "Je vous aime bien." může znamenat i "Miluji vás.") Vypravěč je pochopitelně naprosto okouzlen a jejich vzájemná náklonnost se dále prohlubuje, přesto někdy snad proto, aby Albertine trochu poškádlil, dává přednost spíš společnoti její přítelkyně Andrée.
Albertine ho později pozve, aby ji navštívil v jejím pokoji, úplně sám, a postará se o to, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Vypravěč se toho večera nemůže dočkat, a ač si myslí, že jeho láska nemá fyzickou podobu, opak je pravdou. Když se konečně ocitá sám s Albertine, nepřemůže svou touhu ji políbit, ona se však jeho polibku ubrání. Zmatený vypravěč potom nerozumí tomu, proč ho vůbec zvala na takovou tajemnou schůzku. Albertine mu však nechce ublížit a o jeho nezdařeném pokusu nikomu nevypráví a dál se k němu chová velmi mile. V soukromí mu pak své počínání odůvodňuje tím, že má pocit, že vypravěč je víc nakloněn Andrée než jí.
Potom končí léto a s ním sezóna v Balbecu a Pařížané postupně odjíždějí domů, a tak prostě zmizí i Albertine, aniž by se s vypravěčem rozloučila. Vypravěč se svou babičkou (kterou poněkud opomíjel, když si užíval s přáteli) zůstávají mezi posledními. Obloha už nebývá tak jasná a v moři se nikdo nekoupe, vlny bývají divočejší než jindy.
I po tom všem, co vypravěč s dívčím hloučkem zažil, se mu stále vrací v mysli jejich obraz, kdy je viděl úplně poprvé na pláži, protože možná právě tehdy pro něj znamenaly úplně nejvíc, když v jeho představivosti mohly být naprosto jakékoliv. Tento obraz román silně charakterizuje a i díky němu si všímáme, že jako ve Světě Swannových hrála důležitou roli hudba, tady je to spíš vizuální umění, ztělesněné sice na první pohled jen postavou malíře Elstira, ale po podrobnější analýze nalézáme drobné a pečlivé i silnější a hrubší tahy štětce také ve vypravěčových myšlenkových pochodech.
Proustovo dílo je kromě tohoto stylu významné i svou zvláštní osobitostí a intimitou. Vypravěč někdy popisuje naprosté maličkosti, představy a vjemy, které se mohou zdát bezvýznamné, ale čtenář je ztotožňuje se svým vlastním životem a vnímáním světa. Marcel Proust dokázal obdivuhodně pozorovat a zaznamenávat do své paměti. Jeho život byl velmi podobný tomu, který vede hlavní protagonista Hledání ztraceného času. Také pocházel z vyšší společenské vrstvy a trpěl dlouhodobými onemocněními, je rovněž velmi pravděpodobné, že strávil nějaké to léto kdesi v mořských lázních. Proust je také notoricky známým homosexuálem, což jaksi nejde dohromady se vší tou záplavou citů pro ony mladé "kvetoucí" dívky. Možná se nabízí vysvětlení. Četla jsem, že postava Albertine je vlastně ztvárněním Proustova zbožňovaného řidiče a tajemníka Alfreda. Za povšimnutí stojí také to, že všechny důležité dívčí postavy mají jména, která jsou jen ženskými podobami jmen mužských - Gilberte od jména Gilbert, Albertine od Albert, Andrée od André. Mohl by ale někdo, kdo nikdy nebyl zamilovaný do dívky, s takovou precizností a oduševnělostí tyto city popisovat? Nejlepší asi bude nesestavovat sexuální tabulky, jak by mi jistě poradil Michael Cunningham, a připustit si, že Proust něco takového mohl zažít.
Číst Ve stínu kvetoucích dívek pro mě určitě nebylo vždycky jednoduché a často jsem se do toho musela nutit, protože autor vyžaduje od čtenáře maximální spolupráci, takže o žádnou odpočinkovou literaturu se rozhodně nejedná. Obecně ale platí, a u Prousta zvlášť, že kolik toho knize věnujete, tolik vám toho vrátí, a já teď poté, co jsem ji dočetla, lituju, že jsem někdy nebyla pozornější, protože když si čtu různé rozbory, tak mi dochází, že mi sem tam něco málo uniklo. Každopádně vím, že jisté výjevy z Ve stínu kvetoucích dívek, které se mě svým způsobem dotkly, budu mít vždy uložené v paměti.

O autorovi: Marcel Proust (1871-1922) byl francouzský spisovatel. Hledání ztraceného času (v originále A la recherche du temps perdu) je jeho celoživotní dílo, které vycházelo v letech 1913-1927. Druhý díl Ve stínu kvetoucích dívek (v originále A l'ombre des jeunes filles en fleur) vyšel poprvé v roce1918 a roku 1919 za něj autor získal Goncourtovu cenu. Je považován za jedno ze stěžejních děl literatury 20. století.

obraz Clauda Moneta
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 veve veve | Web | 26. července 2013 v 20:53 | Reagovat

Ahoj dáš prosím hlas pro veve?
http://music-in-my-life.blog.cz/1307/nejlepsi-pisnicka-leta-2013-2-kolo
Klidně oplatím :)Promiň za reklamu, nenašla jsem rubriku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama