Alison Bechdel - Are You My Mother?

19. ledna 2013 v 13:23 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
V roce 1960 vydalo americké nakladatelství Random House knížku pro děti autora P. D. Eastmana. Její příběh bude povědomý možná i vám. Nastávající ptačí maminka odletí hledat potravu a nechává tak své vejce v hnízdě samotné. Mezitím se však její malé ptáče vyklube a začne maminku hledat. Vydá se na cestu, na které potkává spoustu zvířátek, a každého se zeptá, jestli je jeho matka, ovšem bezúspěšně. Kniha je pojmenovaná po otázce, kterou ptáčátko všem těmto potencionálním maminkám pokládá: "Jsi moje matka?" tedy "Are you my mother?"
Tento již druhý memoár Alison Bechdel se jmenuje stejně a myslím si, že mezi tím můžeme hledat přímou souvislost, protože jednak sama v této své knize zmiňuje jinou dětskou knihu, kterou napsal Dr. Seuss, blízky spolupracovník P. D. Eastmana (mnozí je dokonce pokládají za jednoho a toho samého člověka), a pak také proto, že Are You My Mother? od Alison Bechdel je také o hledání matky, i když v přeneseném slova smyslu.
Po bestselleru Fun Home (česky Rodinný ústav - viz stejnojmenný článek) bylo toto dílo uznávané americké autorky komiksů netrpělivě očekáváno. Po knize o otci kniha o matce? Nebude se Alison Bechdel náhodou opakovat? Ptali se někteří. Ale Alison Bechdel se neopakuje. V tomto svém druhém velkém počinu totiž posouvá formu Fun Home mnohem dál, AYMM je zkrátka jiné. Snad i proto, že její rodiče byli tak rozdílní. Sama se v knize doznává k tomu, že forma je složitější a náročnější proto, že její otec zemřel a tím příběh skončil, zatímco její matka ještě pořád žije.
Za myšlenku knihy vděčí svým terapeutkám, kterým dala krycí jména Jocelyn a Carol. Nejprve Jocelyn a pak Carol s ní začaly rozebírat její dětsví, rodinu a partnerské vztahy. To vlastně vzbudilo Alisonin zájem o psychoanalýzu, o které si hned nastudovala několik knih. V tomto memoáru se tak objevují jak citace z Freuda, tak z děl už ne tolik známé polské psycholožky Alice Miller, ale hlavně z Donalda Winnicotta, britského psychoanalytika a Alisonina velkého oblíbence. Ten se ve svých listech zabývá hlavně vztahy mezi matkou a dítětem, vývojem lidské psychiky a pravým a nepravým já. Všechny tyto pojmy autorka ve své knize důkladně rozebírá a vytváří s nimi paralely ve svém vlastním životě.
V AYMM hraje velkou roli rovněž Virginia Woolf, jejíž knihy se také dají vykládat hluboce psychologicky. Alison se zabývá hlavně románem K majáku, právě proto, že se jím, dle svých slov, Virginia Woolf odpoutala od své matky, na kterou do té doby musela neustále myslet (matka VW zemřela, když jí bylo třináct). Hodně mě zaujal její rozbor scény, kde paní Ramsayová ukládá své nejmladší děti ke spánku. Rodinný přítel daroval dětem zvířecí lebku, kterou si malý James nechal pověsit v pokojíčku na zeď. Teď, když jdou spát, se jí ale jeho sestřička bojí. Pokud půjde lebka vidět, bude nespokojená holčička, když ji ale matka sundá, bude nespokojený chlapeček. Paní Ramsayová situaci řeší zajímavým kompromisem - sundavá si svůj vlastní šál a lebku omotá. Ve výkladu Alison Bechdel zakrytím lebky vlastně před dětmi metaforicky zakrývá svou vlastní smrt.
Tohle autorka vypráví souběžně se scénou, kdy její matka ukládá ke spánku ji a její mladší bratry (komiksová forma, kde vnímáme text i obrázky zároveň, umožňuje vyprávět dva příběhy najednou). Zatímco s jejími bratry se mazlí, modlí se s nimi a líbá je na dobrou noc, kolem Alison jen projde a chladně jí oznámí, že ona už je na to moc stará. Alison bylo tenkrát teprve sedm let. O čtyři roky později se jí matka ptá, jestli ji má ráda. Alison odpovídá, že ano, přestože o tom značně pochybuje. Všechny tyto pro autorku velmi dramatické scény dokazují, jak zvláštní vztah mezi sebou mají.
AYMM mapuje také období, kdy psala knihu o otci. Zažívá pocity úzkosti, tvůrčí krize, profesní závisti a další, které ještě zhoršují obavy z toho, jak matka knihu přijme. Nepřijímá ji vyloženě negativně, ale stále spíš negativně než pozitivně. Terapeutka Jocelyn Alison poradí, aby se své matky zeptala, jakou nejdůležitější věc se naučila od své matky. Když tak Alison učiní, matka jí odpoví: "Že kluci jsou důležitější než holky." Alison si je jistá, že její matka před ní rovněž upřednostňovala její bratry a zabývá se otázkou, kolik toho vlastně po svých rodičích dědíme.
Tady bych zmínila, že Alison měla s Jocelyn opravdu zajímavý vztah. Hned po prvním sezení s ní cítila, že její deprese začíná mizet, do svého deníku si tehdy poznamenala, že chce, aby Jocelyn byla její matkou. V noci se opakovaně chodila dívat na Jocelynin dům, jen tak. Když se na své terapii poprvé otevřeně rozpláče, Jocelyn ji obejme, což pro ni znamená tak moc, že se své terapeutce svěří, že nesnáší vědomí, že je jen jednou z mnoha jejích klientů. Jocelyn jí odpoví, že ji má ráda, ale to je všechno. Když ji později o objetí požádá, už ji neobejme. Na posledním sezení jí Jocelyn řekne, že ví, že ji Alison miluje, a ta se k tomu přiznává.
Když konečně knihu o svém otci dopíše, chce o tom Jocelyn hned informovat. Tou dobou Jocelyn už několik let neviděla, protože se přestěhovala a ve své terapii pokračuje s Carol. Dozvídá se, že Jocelyn zemřela.
Kritici knize vyčítají, že kvůli vší psychologii ustupují individuální zážitky abstraktním obecnostem, nebo že je příběh přeintelektualizovaný. Podle mě Alison Bechdel v tomto memoáru zpracovává psychologické texty a rozbory tak, že je promítá do vlastního života, konkrétních situací a pocitů, jako kdyby se je nejdřív tak trochu snažila vyvrátit. Nakonec se ale rozborem těchto vlastních zkušeností dostává zpět k čistým psychologickým faktům.
A jak je v psychologii pravidlem, vše se vším souvisí, proto se knihou prolínají roviny snu a reality, vědomí a nevědomí, přítomnosti a více či méně dávné minulosti. Myslím si, že autorka s touto složitou formou dokázala pracovat naprosto brilantně, až mi to trochu připomíná proslulou metodu proudu vědomí Virginie Woolf.
Příběh pro děti P. D. Eastmana končí šťastně. Ptáče se po dlouhém a neúspěšném pátrání smutně vrací do hnízda, tam už na něj ale čeká strachující se maminka. Oba jsou šťastní, že se shledávájí, a ptáčátko matce vypráví o všech dobrodružstvích, které toho dne zažilo. Alison Bechdel také svou knihu končí spíš šťastně, ale opravdový život není pohádka, takže všechno je pochopitelně mnohem složitější. Alison své vyprávění končí právě úvahami o tom, co všechno máme po svých matkách. Uvědomuje si, že s ní má společného opravdu hodně, ale že jí matka dala i něco výjimečného, co jí samotné její matka nedala - možnost jakéhosi úniku, možnost být jiná. A ať byl jejich vztah jakkoliv komplikovaný, za tohle je Alison své matce nevýslovně vděčná.

O autorce: Alison Bechdel, americká autorka komiksů, se narodila 10. 9. 1960. Nejvíc se proslavila svou komiksovou sérií Dykes to Watch Out For, která vycházela od roku 1983 až do roku 2008 a dočkala se i českého vydání pod názvem Lesby k pohledání. Na knize Rodinný ústav s podtitulem Rodinný tragikomiks (v originále Fun Home; A Family Tragicomic) pracovala sedm let, kniha byla vydána v roce 2006, český překlad vyšel o dva roky později. Rodinný ústav byl mnoha prestižními americkými časopisy vyhlášen knihou roku. Po ukončení prací na Dykes to Watch Out For začala psát a kreslit zatím svou poslední knihu Are You My Mother?, která vyšla v květnu 2012.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama