Září 2012

Vlny podruhé

3. září 2012 v 17:20 | Marie |  Virginia Woolf
V létě se ráda vracím k románům Virginie Woolf, které jsem již četla. Ráda si je totiž přečtu znova, nehekticky. A tak stejně, jako mé loňské léto patřilo Paní Dallowayové, letošní jsem zasvětila Vlnám, jejichž rozbor najdete v článku Vlny (rubrika Virginia Woolf). Je příjemné si po čase znovu připomenout, proč jsou vlastně mé nejoblíbenější knihy mými nejoblíbenějšími knihami. Vlny si tento titul zaslouží proto, že jsou naprosto neopakovatelné; je to hlubokomyslný, až všeobsahující a odvážný román, který je právem označován za jedno z nejexperimentálnějších děl modernismu.
Tentokrát jsem si v románu všimla několika nových skutečností, které jsem při prvním čtení přehlédla nebo je snad zapomněla. Je úžasné se do této knihy znovu a hlouběji nořit, vytvářet si nové asociace mezi jednotlivými vyprávěními a popisy a nechat se jí, aspoň na chvíli, zcela unést. Za všechno cituji část jedné z promluv Nevilla.

"Běda! Nemohl bych koňmo v tropické helmě projet Indií a vrátit se do bungalovu. Nemohu se válet jako ty, jako polonazí hoši na lodní palubě, kteří po sobě stříkají z hadic. Chci tento oheň, chci toto křeslo. Chci někoho, vedle koho mohu usednout po celodenním snažení a všech těch mukách, po všem poslouchání, po všem čekání a po všech podezřeních. Po hádkách a usmířeních potřebuji soukromí - být sám s tebou, uspořádat tuto změť. Neboť ve svých zvycích jsem úhledný jak kočka. Musíme se postavit marnění a znetvoření světa, jeho masám, jež víří kolem dokola, chrlené, dusající. Je třeba protáhnout rovně a přesně nůž stránkami románu, zelenou bavlnkou úhledně ovázat balíčky dopisů a krbovým koštětem vymést uhlíky. Je třeba učinit vše, čím lze vyplísnit hrůzu znetvoření. Čtěme římské autory, strohé a ctné; hledejme dokonalost v píscích. Ano, mně však lahodí, že mohu vsunout ctnost a strohost šlechetných Římanů pod zelenavý svit tvých očí, a též tančící stébla a letní větřík a smích a křik hochů při hře - nahých plavčíků, co po sobě stříkají na palubě z hadic. Nejsem člověk, jenž by bez zájmu jak Louis hledal dokonalost v píscích. A báseň, řekl bych, je jen tvůj hlas, když mluví. Alkibiadés, Aiás, Hektor a Percival jsou také ty. Milovali jízdu koňmo, svůj život dávali bujně v plen, moc toho nepřečetli. Ty však nejsi Aiás ani Percival. Způsob, jak krčili nos a škrábali se na čele, nebylo to tvé, právě tvé gesto. Ty jsi ty. To je má útěcha za mnohé nedostatky - jsem ošklivý, jsem slabý - a za zkaženost světa, za prchající mládí a Percivalovu smrt a trpkost a zavilost a nespočetná závidění.
Jestli však jednoho dne po snídani nepřijdeš, jestli tě jednoho dne uvidím - třeba v zrcadle -, jak koukáš po jiném, jestli telefon tútá a tútá v tvém prázdném pokoji, pak budu, po nepopsatelných mukách, pak budu - neboť hloupost lidské duše je bez konce - hledat jiného, najdu jiného, tebe. Prozatím jednou ranou zrušme tikot hodin času. Pojď blíž."