Srpen 2012

Jonathan Safran Foer - Příšerně nahlas a k nevíře blízko

21. srpna 2012 v 21:47 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Překlad Richard Podaný

Shakespearova Hamleta, útoky 11. září, Stephena Hawkinga nebo bombardování Drážďan, to všechno a mnohem víc najdete v románu Jonathana Safrana Foera Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Hlavním hrdinou je Oskar Schell, devítiletý chlapec rozmanitých zájmů a dovedností, přes vynalézání a vylepšování předmětů denní potřeby, francouzský jazyk a hru na tamburínu až po šperkařství. Až do svých sedmi let žije Oskar zdánlivě obyčejný život, který tráví konverzacemi a hraním si se svým milovaným a milujícím otcem, který ho stihne za tuto krátkou dobu naučit spoustu věcí, mnoha směry mu rozšíří obzory a podporuje jeho fantazii. Oskar o otce však přijde při atentátu na newyorská dvojčata, kde má osudný den zrovna pracovní schůzku. Ten den zásadně změní jak život Oskarův, tak životy jeho matky a babičky, což jsou po otcově smrti jeho nejbližší lidé. Společně se podporují a snaží se s traumatem vyrovnat, všichni ztrátu však nesou velmi těžce a prostořeký chlapec to hlavně své matce neulehčuje, spíš naopak.
Asi dva roky po otcově smrti najde Oskar při průzkumu jeho věcí modrou vázu, v níž je schovaná obálka, na níž je napsáno "Black" a v ní klíč. Umane si, že ke klíči najde zámek, a tak zahajuje pátrání po celém New Yorku ve snaze zjistit víc o svém otci. Naprosto spontánně a často ne zcela logicky se vydává na různá odborná pracoviště, aby mu pomohli záhadě přijít na kloub. V zámečnictví mu poradí, že klíč bude zřejmě od trezoru. Ale pak je tady ještě obálka s nápisem "Black". Black je barva, černá, a tak se Oskar vydává do papírnictví, kde by podle něj měli být největší odborníci na barvy. Zde mu prodavačka napoví, že vzhledem k tomu, že je slovo napsáno červenou propiskou a s velkým počátečním písmenem, nejedná se nejspíš o barvu, ale o jméno. Ač je Black jako příjmení velmi obvyklé, Oskar se chopí telefonního seznamu a rozhodne se podle něj abecedně navštívit všechny Blacky v New Yorku.
Samozřejmě, že nikdo, koho navštíví, o klíči nic neví, ale všichni jsou k němu milí a vstřícní a tak nebojácně pátrá dál. Jednoho dne je podle abecedního seznamu na řadě pan Black, který bydlí přímo v Oskarově domě, jen o patro výš. S tímto hluchým, sto tři let starým bývalým válečným zpravodajem se chlapec spřátelí a pan Black mu nabídne, že mu v pátrání pomůže a bude Blacky obcházet s ním. Spolupráce malého chlapce a starého pána je sice velmi praktická, avšak také bez úspěchu. Jednoho dne Oskarovi pan Black oznámí, že s pátráním končí. Chlapec je z toho smutný a ještě chvíli pokračuje sám, už to ale není ono, a tak končí ještě před koncem abecedy.
Pár týdnů po skončení pátrání se u Schellů rozdrní telefon. Když ho Oskar zvedne, k jeho úžasu volá Abby Blacková, druhá položka jeho pátracího seznamu Blacků. Přiznává, že nebyla úplně upřímná, když u ní byl, a že její bývalý manžel něco o klíči ví. Oskar se zároveň dozvídá, že Abby volala jeho matce krátce potom, co ji navštívil, a jeho matka tak o všech návštěvách věděla a všem navštěvovaným předem volala, proto se k Oskarovi chovali tak vstřícně - očekávali ho. Oskarova společníka pana Blacka přímo požádala, aby chlapce doprovázel. Tento fakt Oskara poněkud rozladí. Nicméně setkává se s Abbyiným bývalým manželem, Williamem Blackem, ke kterému se kvůli počátečnímu písmenu jeho křestního jména během pátrání nedostal. William Black mu vypráví o smrti svého otce, po kterém mu zbylo pár věcí, které ovšem prodal, neboť neměl s otcem příliš dobrý vztah. Až poté, co William prodal Thomasu Schellovi modrou vázu, se v dopisu od svého otce dozvěděl, že v ní byla schovaná obálka s klíčem od trezoru, jehož obsah mu přenechává. Celou tu dobu, co Oskar pátral po zámku, William pátral po klíči. Chlapec je zklamaný, že tím, že nalezl zámek, nezjistil nic bližšího o svém otci. Black mu navrhuje, že může jít otevřít trezor s ním, Oskar však odmítá.
Ve snaze dostat se blíž ke svému zesnulému otci však nepolevuje a jednu noc dostane bláznivý nápad - musí vykopat hrob svého otce. Ví, že to udělá se svým novým společníkem; rovněž starým mužem, kterého pokládá za nájemníka v bytě své babičky. Nájemník je němý a dorozumívá se jen písemně a gestikulačně. Oskar sám nerozumí důvěře, kterou k němu chová a tomu, že si myslí, že zrovna tenhle muž, kterého zná tak krátce, je ta správná osoba, která by mu měla pomáhat právě při takové činnosti jako je vykopávání otcova hrobu.
Tělo Thomase Schella, Oskarova otce, se nikdy nenašlo, a tak rodina nechala pohřbít prázdnou rakev, čehož si je chlapec vědom a což mu přijde jako divná skutečnost. Cítí, že rakev by měla být něčím naplněna? Ale čím? Nájemník tvrdí, že odpověď na tuto otázku zná. A opravdu, rakev spolu s Oskarem naplní dopisy, které psal svému synovi, kterého nikdy neviděl, a nikdy mu je nedokázal odeslat. Až později chlapec zjišťuje, že tento "nájemník" je vlastně jeho dědeček, který jeho babičku opustil ještě před narozením jeho otce a nyní se vrátil.
Příběh Oskarova pátrání po klíči, otci a sobě samém se prolíná s příběhem jeho prarodičů. Oba pocházejí z německých Drážďan. Oskarův dědeček tu jako mladík navázal milostný vztah s Annou, starší sestrou Oskarovy babičky. Do Anny byli svým způsobem zamilovaní oba jeho prarodiče. Během druhé světové války Anna s Oskarovým dědečkem otěhotněla. Oznámila mu to krátce před bombardováním, které ji připravilo o život a Oskarovu dědečkovi způsobilo tak obrovské trauma, že postupem let ztratil schopnost mluvit. Oskarovi prarodiče se později nezávisle na sobě přestěhovali do New Yorku, kde se po čase znovu setkali a navázali spolu milostný vztah, ve kterém však dědeček hledal hlavně kompenzaci velké ztráty, kterou utrpěl, a v babičce pochopitelně hledal Annu. Krátce po tom, co se znovu setkali, se domluvili, že uzavřou sňatek. Dědeček však měl jednu podmínku - nebudou mít žádné děti. Babička slíbila, že to bude akceptovat. Ve svém bytě si jako manželé vytvořili svůj vlastní svět s četnými nesmyslnými pravidly, která jim dovolovala nežít spolu, ale vedle sebe a každý sám. Babičku však jednoho dne ovládne touha po dítěti tak moc, že poruší svůj slib a otěhotní. Když to dědečkovi oznámí, opustí ji.
V knize se střída ich-formové vyprávění třemi hlavními postavami, tedy Oskarem a jeho prarodiči. Zároveň je kniha doplněna fotografiemi, které si Oskar zakládá do svého deníku "Věci, co se mi staly", což je zajímavé dokreslení příběhu, které mu dodává nový rozměr. Nejvíc se v románu opakují fotografie člověka, který skáče z věže WTC po útocích. Jsou to jednotlivé snímky z videa, které celý pád zachycuje. Chlapec fotografie neustále zkoumá v domnění, že zachycují jeho otce, i když to není příliš pravděpodobné. Velmi silně pak působí úplný závěr knihy, kdy poté, co má Oskar i jeho babička sen, kde se všechno odehrává pozpátku, jsou tyto fotografie rovněž poskládané v obráceném pořadí, takže když čtenář listuje až k samému konci knihy, vypadá to, jako že se ona osoba vznáší vzhůru.
Autor ve svém románu zkoumá katastrofy spojené se ztrátou blízkých osob a jejich vliv na člověka. Pozastavuje se nad jejich absurditou a nad tím, jak moc jsou nejednoznačné a nečernobílé, protože to, co pro jednoho může být naprosto nepochopitelné, může být naopak pro druhého zcela logické. Příběh je zároveň o tom, jak důležitou roli hrají naši rodiče a prarodiče v pochopení sebe samého.
Myslím si, že idea knihy je příšerně zajímavá a celé dílo k nevíře dobře zpracované.

O autorovi: Jonathan Safran Foer, americký spisovatel, se narodil v roce 1977 ve Washingtonu. Jeho první román, Naprosto osvětleno (v originále Everything is Illuminated), vyšel v roce 2002 a ihned ho proslavil. Příšerně nahlas a k nevíře blízko (Extremely Loud and Incredibly Close, 2005) je jeho druhým románem, který sklidil mnoho literárních cen a v roce 2011 byl zfilmován režisérem Stephenem Daldrym. Jeho prozatím poslední román, Tree of Codes, vyšel v roce 2010.

Jonathan Safran Foer