Červenec 2012

Alison Bechdel - Rodinný ústav

27. července 2012 v 15:29 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Překlad Petra Kůsová

Před několika dny bych ještě nevěřila tomu, že si přečtu komiks, který mě úplně dostane. Komiksy totiž obyčejně nečtu, a když už k tomu v minulosti došlo, nepokládala jsem je za stejně hodnotná literární díla jako klasické knihy. Rodinný ústav ovšem můj pohled na komiks změnil. Pod pojmem komiks jsem si totiž dosud představila Čtyřlístek, Rychlé šípy nebo americké komiksové série o superhrdinech, což je v zásadě zábavné čtení pro děti. Rodinný ústav rozhodně postrádá základní znaky těchto dětských komiksů, nenajdete tu jednoznačně kladné nebo záporné hrdiny nebo nevšední (až nadpřirozená) dobrodružství. Zato tu najdete originálním a neotřelým způsobem vykreslený portrét jedné rodiny, a to té autorčiny, Bechdelových. Autorka se v knize zamýšlí především nad svým vztahem s otcem.
Alison se narodila do rodiny dvou učitelů literatury. Literatura jistě byla jejich vášní, a velkou, zvláště u otce, oba se však v životě upínali na něco jiného, ať už to bylo herectví, to v případě matky, nebo rekonstrukce a dekorace starého rodinného sídla, což byly největší koníčky Alisonina otce. Kromě nejstarší Alison měli ještě dva syny, Christiana a Johna. Alison si odmalička všímala komplikovaného vztahu, který mezi sebou její rodiče mají. Nikdy se k sobě nechovali příliš vřele a láskyplně, hádky byly na denním pořádku. Otec se při nich často projevoval agresivně, jak se občas choval i k dětem, což kontrastovalo s jeho jemným přístupem k starožitnému vybavení domu nebo květinám a jeho perfekcionistickým vztahem k odívání, a to nejen k vlastnímu, ale i svých dětí, s čímž často bojovala hlavně poněkud chlapecká Alison, která nesnášela růžovou, šatičky, sponky a dlouhé vlasy. K tomu všemu ji otec jako dítě nutil. Na druhou stranu se svými dětmi neustále byl, cestoval s nimi a i přes chvíle, kdy to tak nevypadalo, nakonec autorka dochází k názoru, že je měl rád. Ale to až potom, co zjistí, co byl její otec vlastně zač, což jí pomohlo trochu poodhalit příčinu jeho zkratů.
Když Alison odešla od rodičů za studiem, uvědomila si poté, co tomu všechno v jejím životě nasvědčovalo, že je lesba. Když se rozhodne to svým rodičům oznámit, jejich reakce jsou diametrálně odlišné - matka projeví jakýsi mírný nesouhlas, což Alison zdrtí, otec ji v tom nadšeně povzbuzuje v domnění, že se pustila do nějakých orgií. Až po nějaké době, když vyšumí počáteční šok, matka se Alison svěřuje, že Alisonin otec měl vztahy s muži, a to často s velmi mladými, kteří mu například vypomáhali s domem nebo dětmi. Autorka si v hlavě znovu přehrává své dětství a tato informace do něj znovu přesně zapadá, stejně jako zjištění o vlastní orientaci.
Život Alisonina otce však končí tragicky ještě dřív, než si stihnou pořádně promluvit. (Veškeré diskuze o nějaké "společné odlišnosti" mezi nimi dosud probíhaly hlavně v rámci dopisů a jistá sdělení otec Alison předával také formou doporučených knih ze své vlastní knihovny.) Když se Alison nachází na prahu dospělosti, srazí ho nákladní auto. Událost je sice vyhodnocena jako nehoda, Alison se však více přiklání k tomu, že otec spáchal sebevraždu. Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjí její postoj k otcově náhlému, až banálnímu úmrtí - nejdřív, když se to dozví, sice pláče, ale je to spíš jako nějaká povinnost, něco, co se od člověka čeká, když mu zemře rodič. Potom se jí otcova smrt jeví až komická; hystericky se směje, když o ní mluví s kamarádem. Na pohřbu se zdá, že lidi, kteří si s ním nebyli tak blízcí, jeho smrt zasáhla víc, než samotnou Alison.
Autorka pak přemýšlí o jeho (a potažmo i svém) životě. Co by se stalo, kdyby se v mládí otevřeně přiznal k homosexualitě a nerozhodl se žít ve lži? Samozřejmě, nenarodila by se. Je potom dobře, že žil tak, jak se rozhodl, přestože to jistě mělo psychické následky a zároveň tím ničil svou ženu? Měl své děti opravdu rád, nebo je bral jenom jako součát své lži?
V závěru se však autorka vrací k vzpomínkám, ve kterých se jí otec, ač svým osobitým a často odtažitým způsobem, opravdu věnoval a cítí oporu, kterou v něm měla. Můj celkový pocit je, že je ráda za to, že její otec byl takový, jaký byl.
Rodinný ústav je jak po výtvarné, tak po literární stránce skvěle zpracovaná kniha nabitá citáty a filosofií Alberta Camuse, Oscara Wilda, Marcela Prousta, Jamese Joyce a dalších, jejichž prostřednictvím autorka vyjadřuje i pocity a vztahy ve své rodině a tím zároveň ukazuje, že každý z nás se může najít v největších literárních dílech. Stačí pozorně číst. A to i mezi řádky.
Na závěr článku bych ještě chtěla vyslovit poklonu překladatelce. Překládat komiks určitě není jednoduché, neboť obsahuje různé zkratky, slangová vyjádření a podobně. V překladu Petry Kůsové se nevyskytuje nic, co by působilo nepřirozeně či uměle. Další plus pro Rodinný ústav, který jistě zařadím na svůj seznam nejlepších knih, které jsem kdy četla.

O autorce: Alison Bechdel, americká autorka komiksů, se narodila 10. 9. 1960. Nejvíc se proslavila svou komiksovou sérií Dykes to Watch Out For, která vycházela od roku 1983 až do roku 2008 a dočkala se i českého vydání pod názvem Lesby k pohledání. Na knize Rodinný ústav s podtitulem Rodinný tragikomiks (v originále Fun Home; A Family Tragicomic) pracovala sedm let, kniha byla vydána v roce 2006, český překlad vyšel o dva roky později. Rodinný ústav byl mnoha prestižními americkými časopisy vyhlášen knihou roku. Po ukončení prací na Dykes to Watch Out For začala psát a kreslit zatím svou poslední knihu Are You My Mother?, která vyšla v květnu 2012. Zaměřuje se zde pro změnu na vztah se svou matkou a odkazuje se především na díla Virginie Woolf. (Takže až se ke knize dostanu, ať už k originálu nebo snad, do budoucna, k překladu, hladově se po ní vrhnu a jen tak ji nepustím!)

Alison Bechdel

Suzana Tratnik - Jmenuju se Damián

10. července 2012 v 23:52 | Marie |  Ostatní
Nejdřív chci upozornit, že kniha, kterou se chystám rozebírat, je natolik skvělá a obsahuje tak úžasný moment překvapení, že každý, kdo jen trochu přemýšlí o tom, že si ji přečte, by se právě teď měl ve čtení tohoto článku zarazit a nejdřív román sám (sama) přelouskat, aby to zažil/a na vlastní kůži a o ten skvělý zážitek se nepřipravil/a přečtením tohoto téměr všeprozrazujícího článku.

Překlad Alena Šamonilová

Jmenuju se Damián je svým jazykem, námětem a formou vyprávění velmi originální román slovinské spisovatelky Suzany Tratnik. Svůj příběh zde vypráví devatenáctiletý problémový puberťák Damián žijící ve slovinském městě Mosty. Rodiče ho poté, co neúspěchem skončily jeho návštěvy u psychologa, poslali na skupinu svépomoci. Damián o nic takového sice vůbec nestojí, ale na skupinu pravidelně dochází, aby měl doma pokoj. A co je vlastně Damiánův problém? Celá recese začíná tím, že si změní jméno, právě na Damiána, s čímž se jeho rodiče nechtějí smířit. Pravidelně se účastní divokých večírků, především ve své oblíbené hospodě U Mravence, kde se se svým nejlepším kamarádem Rokym a dalšími opíjí, pere a občas i podřezává žíly. Při výchovných pokusech svých rodičů je pak agresivní a často v jejich panelákovém bytě rozbíjí vše, co mu přijde pod ruku. Školu nedokončil, do práce chodí jenom když se mu chce, což pochopitelně moc často není. Na večírcích se seznamuje se spoustou dívek, z nichž se žádnou nevydrží déle než jednu noc, dokud nepotká Nelu. Právě díky Nele poznáváme i Damiánovy světlé stránky, když se dokáže chovat něžně a láskyplně, ale vztah nakonec skončí, protože jsou každný na jiné vlně - Nela je vysokoškolská studentka, lesba, která se zajímá o politiku a práva menšin, od čehož se Damián distancuje a nesnáší její inteligentní kamarádky; zároveň Damiánovi vadí, že ho Nela vnímá spíš jako svou přítelkyni než přítele, a kvůli tomu je nucen pochybovat o svém mužství. Damián je totiž biologicky žena, což se v knize dozvídáme až v průběhu a spíš ke konci vyprávění formou nenápadných zmínek. Já osobně jsem na sebe byla docela naštvaná, když mi to došlo až poté, co Damián ležel v nemocnici se zánětem vaječníků. Kvůli této své odlišnosti se i na svých oblíbených večírcích, na kterých bývá hvězdou, setkává s jistou netolerancí, nechápavostí a posměchem ze strany svých kamarádů, jak se dozvídáme na konci jeho vyprávění. I to je částečným vysvětlením jeho problémového chování. S Damiánem se loučíme v okamžiku, kdy schůzky skupiny svépomoci končí a on je rozhodnut se do skupiny znovu zapsat a začít své vyprávění znovu od začátku.
Ještě bych poznamenala, že velmi silně působí pasáže, kde popisuje, že nemůže být s Nelou ani bez Nely - když je s ní, nejradši by utekl do hospody, když se opíjí s kamarády, myšlenkami je u Nely. Díky těmto myšlenkovým pochodům a pocitu neustálé nespokojenosti a osamění se autorce podařilo postavu Damiána nesmírně realisticky vykreslit.
Jmenuju se Damián je román o těžkém dospívání, o hledání sebe sama a své identity. Zároveň je to odraz toho, jak společnost (tj. Damiánova rodina a vrstevníci) přistupuje k lidem, kteří nejsou součástí šedé masy a složitosti vztahů, které dospívající člověk navazuje a prožívá.

O autorce: Suzana Tratnik se narodila roku 1963 v Murské Sobotě. Je spisovatelka, socioložka, překladatelka angloamerické literatury, publicistka, esejistka a aktivistka LGBTQ hnutí. Román Jmenuju se Damián (Ime mi je Damjan) vyšel v originále roku 2001, český překlad vydalo nakladatelství One Woman Press v roce 2005. V roce 2000 byla Suzana Tratnik také členkou poroty Teddy na filmovém festivalu Berlinale.

Suzana Tratnik