Červen 2012

Mezi akty

22. června 2012 v 16:02 | Marie |  Virginia Woolf
Překlad Hana Skoumalová

Místo a doba děje: Anglický venkov, krátce před začátkem druhé světové války

Základní dějová osnova: Na zahradě sídla rodiny Oliverových se pořádá tradiční amatérské divadelní představení, které sama napsala a s vesničany nastudovala bývalá herečka La Trobová. Den, kdy se představení odehrává, sledujeme především z pohledu obyvatel Pointz Hallu, tedy sídla rodiny Oliverových; to je pan Oliver, jeho sestra Lucy Swithinová, jeho syn Giles a snacha Isa. K Oliverovým přijíždí nezvaná návštěva, paní Manresová a William Dodge. Doufají, že bude hezké počasí a že se představení vydaří. Vesničané se schází na zahradě. Začíná hra - průřez anglickými dějinami. Lidé se baví, nudí, veselí, občerstvují, konverzují a vše hlasitě komentují. Nakonec jsou šokováni, když v posledním dějství, nazvaném Přítomnost, přicházejí herci na jeviště se zrcadly, ve kterých diváci spatřují sami sebe. Po skončení představení má proslov místní farář; očekává se, že vystoupí autorka La Trobová, ta se však schovává v křoví. Nakonec, když jsou všichni lidé pryč, ze svého úkrytu vylézá a jde se opít do hospody. Isa vede po celý den bohaté vnitřní monology ohledně lásky a nenávisti, které chová k Gilesovi. Kniha končí velkými emocemi jak u Isy, tak u La Trobové, vše se ale odehrává pod slupkou tichého a klidného večera.

Hlavní postavy, jejich charakteristika: Isa Oliverová pociťuje, že ztrácí zájem o svého muže; je zamilovaná do místního farmáře Ruperta Hainese. Je velmi introvertní, uzavírá se před světem. Má slabost pro poezii, dokonce píše vlastní básně, a to do sešitu vedeného jako účty, aby na to Giles nepřišel.
Lucy Swithinová se ze všech obyvatel Pointz Hallu nejvíc zapojuje do organizace představení. Dá se říct, že je opakem Isy - upovídaná extrovertka, přezdívaná "cácorka". S radostí provází Williama Dodge po domě a vypráví mu o tom, jak tam jejich rodina po sto dvacet let žila.
Giles Oliver dojíždí za svou nudnou prací do města, je neklidný a frustrovaný. Nedokáže patřičně docenit štěstí, které má ve své ženě a dětech.
Bartholomew Oliver tráví své dny jako typický starý muž čtením novin a umravňováním svého psa. Je naštvaný na svého vnoučka, když ho chce pobavit žertíkem, ale ten se lekne a rozpláče. Líbí se mu, když s ním paní Manresová flirtuje.
Paní Manresová je poněkud výstřední dáma, přehnaně pečující o svůj vzhled. Otevřeně provokuje a flirtuje s Gilesem a jeho otcem. Ve finální části představení, kdy se publikum spatřuje v zrcadlech, se jako jedna z mála chová naprosto přirozeně, což dokazuje její velké sebevědomí.
Slečna La Trobová neměla v životě moc štěstí, nevyšla jí jak vlastní herecká kariéra, tak soužití s jinou herečkou, se kterou se pohádala a rozešla, od té doby má sklony k alkoholismu. Ve vesnici jako nezávislá žena - a spisovatelka k tomu - působí dost výstředně, což ještě utvrzuje její ne úplně jemné a ženské chování. Je schopná organizátorka, přezdívají jí "šéfka" nebo "slečna Tentononc". Cítí se být "otrokem svých diváků", jak si na konci knihy poznamenává.

Autorčin záměr, hlavní myšlenka díla: Pro díla Virginie Woolf je samozřejmě typická její fascinace časem, která se jako důležitý faktor projevuje i zde. Vidíme dvě navzájem kontrastující časové roviny, a to ten jeden pouhý den, kdy se odehrává představení a sledujeme pocity a nálady postav (podobně jako v Paní Dallowayové) a plynutí času v divadelní hře, kde až komicky rychle uhání jednotlivými historickými obdobími. Při závěrečné scéně sledujeme Isu, která pozoruje noc, a je to ta stejná noc, jako před sto lety, jako v pravěku; čas tedy nehraje žádnou roli, sama autorka se mu tímto závěrem vysmívá. Díky scéně se zrcadly je novela také o tom, jaký vztah mají lidé sami k sobě, protože právě tady se projevuje opravdová povaha jednotlivých postav; někteří se odvrací, někteří náhle změní své chování a jiní se zase chovají nejpřirozeněji, jak jen dovedou. Mezi akty je v neposlední řadě o údělu umělců, především tedy spisovatelů, což je pro autorku jakási sebereflexe a úvaha o smyslu vlastního života.


Umělecké a kompoziční prostředky: Kniha je napsána spisovným jazykem, v er-formě, metodou proudu vědomí. Vyskytují se zde celé pasáže divadelní hry, která se v ní odehrává, a některé postavy (hlavně Isa) samy od sebe uvažují a mluví veršovaně, část knihy je proto ve verších. Novela je jeden souvislý text, nedělí se na části ani kapitoly.

Jeviště bylo prázdné. Slečna La Trobová se opřela o strom zcela zdrcená. Síly ji opustily. Na čele jí vyrazil pot. Je po iluzi. "To je smrt," zašeptala, "smrt."
A najednou, když iluze pominula, vpadly do toho svou notou krávy. Jedna přišla o telátko. V pravý okamžik zdvihla mohutnou hlavu s náměsíčnýma očima a zabučela. Zaklonily se všechny mohutné hlavy s náměsíčnýma očima. A jedna kráva po druhé stejně toužebně zabučela. Celý svět překypoval němým toužením. Dávný hlas mocně zalehl k sluchu přítomnosti. Chytlo to celé stádo. Mrskaly ocasem, ztvrdlým jako pohrabáč, pohazovaly hlavou, vyrážely vpřed a bučely celé divé, jako by je do slabin zasáhl šípem Eros. Krávy zahladily mezeru; překlenuly vzdálenost; vyplnily prázdnotu a udržely vzrušení.

Zušlechtěni zapadajícím sluncem oba usedli. Oba se předtím převlékli. Giles měl tmavé sako a bílou vázanku, předepsanou u svobodných povolání, k tomu patří - Isa mu koukla na nohy - lakýrky. "Náš představitel, náš mluvčí," ušklíbla se. Ale je opravdu náramně hezký. "Otec mých dětí, miluju ho a nenávidím." Láska a nenávist - jak ji rvou ve dví. Je věru na čase, aby někdo vymyslel novou zápletku, nebo aby autorka vyšla ze křoví…
(citace z knihy)

Vlastní názor: V každém díle Virginie Woolf se snažím v jednotlivých postavách hledat ji samotnou a myslím si, že tady jsem ji nejvíc našla rozpolcenou do charakterů Isy a La Trobové. Isa je tichá, nenápadná, romantická duše, která se nedokáže vymanit z role, ve které musí žít. Slečna La Trobová je zase, podle mě, nedostatečně doceněná umělkyně, protože závěr představení se zrcadly mě úplně nadchnul, myslím si, že se tím La Trobová vymanila z role škrábající vesnické smolařky. Obě jsou nešťastné; do novely se tak promítá i to, že autorka krátce po jejím dokončení spáchala sebevraždu.

O autorce: Virginia Woolf se narodila 25. 1. 1882, žila v Londýně a později v Richmondu. Většinu života trpěla maniodepresí a několikrát se nervově zhroutila. Jejím nejznámějším dílem je Paní Dallowayová z roku 1925, která inspirovala světoznámý román a stejnojmenný film Hodiny. Novela Mezi akty (v originále To the Lighthouse) byla poprvé publikována Leonardem Woolfem, jejím manželem, krátce poté, co 28. 3. 1941 spáchala sebevraždu.


Jean-Paul Sartre - Zeď

8. června 2012 v 15:11 | Marie |  Ostatní
Překlad Josef Čermák a Eva Musilová

Kniha se skládá z pěti povídek: Zeď, Místnost, Hérostratos, Intimita a Mládí vůdce.

ZEĎ
Místo a doba děje: Španělsko v době občanské války
Základní dějová osnova: Pablo Ibbieta je jako levicový republikán zatčen falangisty a bez řádného procesu spolu se spoluvězni odsouzen k smrti. Jeho spoluvězni jsou Juan Mirbal a Tom Steinbock. Rozsudek je jim oznámen večer a popraveni mají být hned za svítání. Celou noc se snaží smířit se se svým osudem. V cele je s nimi belgický lékař, aby dohlížel na jejich stav, ale nikdo z věžňů důvod jeho přítomnosti nechápe. Hned ráno jsou Juan a Tom odvedeni, Pablo zůstáva ještě chvíli v cele, již zcela počítá se svou smrtí. Když si pro něj přijdou, neodvedou ho na popraviště, nýbrž do jiné místnosti, kde mu nabízí život za informaci, kde se nachází vůdce skupiny Ramón Gris. Pablo to ví, ale je pevně rozhodnut to nevyzradit. Poté ho napadne trochu si z falangistů vystřelit, a tak jim řekne, že Ramón se skrývá na hřbitově, kam se muži hned vydají. Za nějakou dobu se jeden z nich vrátí a Pablo čeká, že ho konečně odvede na smrt, ale místo toho je odveden na dvůr, kde se nic neděje, dál žije. Naváže řeč s jedním spoluvězněm, který mu sděluje, že Ramón odešel z úkrytu, o kterém Pablo věděl, a místo toho se šel schovat na hřbitov, kde ho toho dne zastřelili.
Hlavní postavy, jejich charakteristika: Pablo Ibbieta je přes své celonoční děsivé představy o svém posledním okamžiku života připraven zemřít, proto se nelze divit jeho naprosto neočekávané reakci poté, co je mu dán život a co zradí přítele, za kterého byl rozhodnut položit život - nahlas a křečovitě se rozesměje. Juan Mirbal je mladý muž, který tvrdí, že se na rozdíl od svého bratra Josého žádných akcí neúčastnil a je tudíž odsouzen neprávem; situaci nejspíš nese nejhůř. Tom Steinbock je tvrďák, který v noci spoluvězňům popisuje své činy a vraždy, přesto se na jeho těle psychika podepisuje, když se bez svého vědomí pomočí.

MÍSTNOST
Místo a doba děje: Místo ani doba děje nejsou blíže určeny, nejspíš Francie a autorova doba
Základní dějová osnova: Stará a nemocná paní Darbédatová vede pravidelné hovory se svým ještě zdravým manželem Charlesem. Trápí je jejich dospělá dcera, Eva, která se před několika lety vdala za tehdy ještě psychicky zdravého Pierra, který se však od té doby zbláznil a jeho stav je čím dál horší, trpí halucinacemi. Když se Charles Darbédat od své ženy dozví, že Eva má stále s Pierrem intimní vztah, rozhodne se, že ji musí přesvědčit, aby ho umístila do sanatoria. Navštěvuje ji; Eva nevychází z bytu a celé dny tráví s Pierrem. Charles se jí snaží promluvit do duše, ale Eva je příliš citově připoutána k Pierrovi, přestože si je vědoma, že do dvou let už bude jeho stav tak vážný, že o něj nebude schopna pečovat. Když otec odchází, Pierre má další ze svých halucinačních záchvatů, po němž ho Eva ujišťuje, že ho zabije dřív, než bude muset do sanatoria odejít.
Hlavní postavy, jejich charakteristika: Charles Darbédat je rozumný člověk, který si myslí, že Eva by měla radši pečovat o svou matku než o blázna Pierra; zároveň jde vidět, že má Evu rád a záleží mu na ní, podle něj je ještě dost mladá na to, aby začala žít nový život. Nelíbí se mu přístup, kterým toleruje Pierrovy výmysly. Eva je oddaná Pierrovi a snaží se mu porozumět.

HÉROSTRATOS
Místo a doba děje: Paříž, autorova doba
Základní dějová osnova: Paul Hilbert je na první pohled obyčejný Pařížan. Ve skutečnosti je to ale psychopat, který nenávidí lidi a odmítá se mezi ně řadit, být na stejné úrovni; proto je tak rád pozoruje z výšky okna svého bytu. Jednoho dne se rozhodne, že se proslaví tak, že jednoho dne půjde ven a zavraždí pět lidí a šestou kulkou pak sebe. Předtím napíše sto dva dopisů osvětlujících důvod jeho činu a odešle je sto dva francouzským spisovatelům. Když se rozhodne svůj plán uskutečnit, na ulici se ho jakýsi muž zeptá na cestu, a on do něj pod vlivem nervozity vpálí hned tři kulky. Pak začně utíkat, další dvě rány vypálí, aby si uvolnil cestu, doběhne do kavárny, kde se zamkne na záchodě a strčí si pistoli do úst; zabít se však nedokáže. Povídka končí tím, že odkládá zbraň na zem a otevírá dveře.
Hlavní postavy, jejich charakteristika: Paul Hilbert pohrdá lidmi a nenávidí je, také je mu odporný tělesný kontakt.

INTIMITA
Místo a doba děje: Paříž, autorova doba
Základní dějová osnova: Lulu a Henri Crispinovi jsou manželé, jejich manželství je však pouze formální, intimně spolu nežijí. Ztrápená Lulu se s tím svěřuje své kamarádce Rirretě, která na ni naléhá, aby od Henriho odešla. Lulu se dvoří Pierre, který se jí taky líbí a sní o tom, že s ním odjede do jeho vily k moři v Nizze, ale zatím zůstává s Henrim. Její pohár trpělivosti vůči Henrimu přeteče, když dá Henri facku jejímu milovanému mladšímu bratrovi, a když jde ráno do práce, nechá Henrimu vzkaz, že od něj odchází. Odpoledne to sděluje Rirretě, s Pierrem se domluví, že odjedou do Nizze. Když jde s Rirretou nakupovat, potkávají na ulici Henriho, který ji prosí, aby se k němu vrátila, Lulu a Rirreta mu však ujíždějí taxíkem. Večer se sejde s Pierrem v hotelovém pokoji, a když Pierre odejde, doléhá na ni samota a výčitky svědomí vůči Henrimu. Rozhodne se ještě jednou zajít do bytu a rozejít se s Henrim v přátelství. Přes jeho prosby odchází. Další den nachází Pierre v hotelu lístek, na kterém mu Lulu píše, že ho miluje, ale nesmí manžela opustit, musí se o něj zodpovědně postarat.
Hlavní postavy, jejich charakteristika: Lulu Crispinová je rozpolcena mezi dvěma muži; zdá se, že k životu potřebuje jak impotentního Henriho, tak atraktivního Pierra. Její vztah k Rirretě jako ke kamarádce také není úplně upřímný.

MLÁDÍ VŮDCE
Místo a doba děje: Francie, obzvlášť městečko Férolles, autorova doba
Základní dějová osnova: Lucien Fleurier je malý chlapec vyrůstající jako jedináček v rodině malého průmyslníka. Dospělí ho zbožňují pro jeho roztomilost. Pak na Luciena přichází období vzdoru a umane si, že nemá rád svou matku. Časem dojde k názoru, že neexistuje a nic nemá smysl, a tak se, už jako trochu starší, rozhodne spáchat sebevraždu, ale nedokáže to. Na gymnáziu se prostřednictvím svého stejně tápajícího spolužáka a kamaráda Berliaka seznámí se surrealistou Bergérem, jehož vlivu na čas zcela podlehne. Je zaujat Freudovou psychoanalýzou, dojde mu, že trpí oidipovským komplexem a když vyrazí s Bergérem na výlet, i přes svou heterosexualitu se s ním intimně sblíží. Pak trpí výčitkami a bojí se, že by ho lidé za styk s mužem mohli odsoudit, proto ukončí svůj veškerý kontakt s Bergérem i Berliakem. Skamarádí se se spolužákem Guigardem, který ho seznámí s Maud, která se stane jeho první láskou. Lucien se však nechce vázat. Guigard ho přivádí do skupiny svých radikálních přátel, kteří propagují francouzský nacionalismus, Lucien sám je hrdým antisemitou. S touto partičkou napadne na ulici zcela nevinného muže, který si četl socialistický deník. Tím nachází svou novou identitu, je rozhodnut dostudovat vysokou školu, oženit se, mít děti, vést otcovu továrnu. Zcela na konci se rozhodne, že si nechá narůst knír, aby vypadal vážněji.
Hlavní postavy, jejich charakteristika: Lucien Fleurier je určitě nebezpečným člověkem, protože je plný nenávisti, o které nepřemýšlí a nedokáže ji zdůvodnit.

Autorův záměr: Zeď je úvahou o lidské existenci, kterou nelze opustit. V každé z pěti povídek se nějaká ta zeď vyskytuje. V úvodní povídce je to zeď, u které mají být Pablo a jeho spoluvězni zastřeleni; zeď, kvůli které nelze smrti uniknout. V Místnosti je zdí hned několik - jednak zdi, kterými je psychicky nemocný Pierre obklopen a jež nikdy neopouští; dále pomyslná zeď mezi Evou a Pierrem, tedy zdravým a nemocným člověkem; a v neposlední řadě zeď mezi Evou a jejími rodiči, čili konflikt mezi dvěma názory a záměry. Přestože v dalších povídkách je motiv zdi méně výrazný, stále ho tam lze objevit. Povídky Zeď a Hérostratos jsou svým způsobem extrémní, plné smrti, Místnost a Mládí vůdce jsou velmi emocionálně vypjaté, Intimita je trochu na lehčí notu; přesto spolu celá pětice tvoří jeden podivuhodný celek o člověku a jeho omezenosti, síle i slabosti, nebezpečí, radosti i zoufalství. Kromě toho ukazuje, jak osamělý může člověk být v davu, a že život jednoho člověka nikdy nemá větší hodnotu než život druhého.

Umělecké a kompoziční prostředky: Autor používá spisovný jazyk, povídky jsou, s výjimkou Zdi, vyprávěny v er-formě.
Vlastní názor: Kniha mě zaujala kontrastní formou řazení povídek, kdy povídka velmi emocionálně vypjatá je střídána povídkou na první pohled lehkovážnější, ale svým posláním stejně (ne-li více) závažným. Sartre poukazuje na lidskou nespokojenost se životem a na východiska, která si lidé při jejím řešení vybírají, což podle mě koresponduje i s některými událostmi nedávné doby a tak Zeď zůstává stále aktuální.

O autorovi: Jean-Paul Sartre (1905-1980) byl francouzský filosof, prozaik, dramatik a publicista, jeden z nejvýznamnějších existencialistů. V roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, kterou však odmítl. Soubor novel Zeď (francouzsky Le Mur) poprvé vyšel roku 1939.

Filmové adaptace: 1967, Francie, režie Serge Roullet

Jean-Paul Sartre
Jean-Paul Sartre