Leden 2012

25th January 1882

25. ledna 2012 v 0:00 | Marie |  Virginia Woolf
Přesně před sto třiceti lety se v jedné z londýnských viktoriánských vil rozezněl pláč novorozeněte. Na tom není nic neobyčejného, lidé se rodili a rodí pořád a všude. Byla to holčička. Na tom také není nic zvláštního. A snad ani na tom, že ji pojmenovali Adeline Virginia, to jsou jen krásná anglická jména.
Ona holčička však neobyčejná byla, o tom není pochyb. Přestože si totiž byla vědoma, jak jednoduché je splynout s davem, ona s ním splynout nechtěla, a přesto, že to mělo svá rizika, zůstala po celý život sama sebou. Právě proto si ještě dnes připomínáme její narození, na rozdíl od většiny ostatních dětí, které se v tu samou dobu narodily v Londýně, ve Velké Británii nebo i kdekoliv jinde. 25. 1. 1882 se narodila žena, jejíž životní filosofií bylo heslo "Klid nemůžeš najít tím, že se vyhneš životu."
Životu se zcela jistě nevyhýbala, neboť i přes svou psychickou chorobu nedovolila, aby přestala tvořit a pracovat. To, že vůbec tvořila a pracovala, patří k dalším příkladům dodržování výše zmíněného pravidla, neboť většinu jejího života ženy ve Velké Británii ani neměly volební právo, zřídkakdy studovaly a ve společnosti měly postavení jakési "mužské ozdoby". Být nezávislou umělkyní tudíž muselo být velmi těžké a lidé se na ni často dívali skrz prsty. Ale ona to, i přes své chvíle slabosti, nevzdávala, a dál bojovala, neboť "mentální boj," jak sama řekla, "znamená smýšlení proti proudu, a ne s ním."
Ale jak to bylo v té chvíli, kdy se poprvé nadechla? Uvědomovala si její matka, když ji poprvé chovala v náručí, že tenhle uzlíček se stane autorkou významných modernistických děl? Asi těžko. Je to zvláštní, že se neustále rodí nové a nové bytosti a nelze říct, jestli z nich vyrostou umělci, vědci, prostitutky či teroristé, ani jestli se z nich vůbec něco stane, protože jejich první nádech může být taky ten poslední. Člověk je zvláštní bytost.

Václav Havel - Moc bezmocných

13. ledna 2012 v 22:11 | Marie |  Ostatní
Přestože mám již nějakou dobu rozečtené Deníky Virginie Woolf, smrt Václava Havla mě vyburcovala na chvíli svůj čtenářský program změnit a podívat se na jeho nejznámější esej.
Moc bezmocných je politický esej z roku 1978. Je rozborem tehdejšího politického režimu, disidentství a myšlenky i možného působení Charty 77.
Na začátku eseje autor charakterizuje tzv. "post-totalitní režimy", tedy režimy tehdejšího působení Sovětského svazu, a odlišuje je od diktatur (které považuje za ty opravdu totalitní režimy). Poté podává obraz života lidí v onom "post-totalitním" režimu, využívá přitom příkladů konkrétních lidí, jako například zelináře, který dá do výlohy svého obchodu heslo "Proletáři všech zemí, spojte se!" Má však pro takového zelináře toto heslo opravdu nějaký význam? A jaký dopad má na jeho zákazníky? Ovšem, že zelinář pravděpodobně dělá jen to, co mu nařídil někdo "shora", je to pro něj prostě něco, co se dělá, přizpůsobení se režimu. Stejně bezvýznamné je heslo i pro většinu lidí, kteří ho ve výloze spatří. Jaksi "splývá s okolím". K příkladu zelináře se autor opakovaně vrací.
Dále Havel rozebírá "život v pravdě" a "život ve lži" a vysvětluje, jak chápe a jak by mělo být chápáno slovo disident.
Nejvíc mě v knize zaujala úvaha o "paralelních strukturách", tedy myšlenka, že podobně jako "paralelní kultura" (zakázaní spisovatelé, hudebníci atd.) by mohlo vzniknout například i "paralelní vzdělání", "paralelní zahraniční styky" nebo dokonce i "paralelní ekonomika" a z toho všeho by mohl vzejít celý "paralelní stát". Havel si však nemyslí, že by něco takového mohlo jako jakýsi underground "života ve lži" fungovat.
Necítím se být tak úplně kompetentní vyvozovat z Moci bezmocných nějaký vlastní názor. Esej mě sice zaujal, ale nemyslím si, že jsem jej zcela pochopila. Jednou se k němu budu muset vrátit. Přesto jsem ráda, že jsem si Moc bezmocných přečetla už teď, protože patří k jistému standardu politického vzdělávání a, jak řekl jistý americký filosof, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.