Květen 2011

Albert Camus - Cizinec

23. května 2011 v 18:40 | Marie |  Ostatní
Překlad Miloslav Žilina
Místo a doba děje: Alžír, autorova doba

Základní dějová osnova: Meursault je, dá se říct, obyčejný muž. Žije v činžovním domě, má normální nezajímavou práci, je svobodný. Když mu zemře matka, vydává se na pohřeb do města, kde žila v útulku pro přestárlé, kam ji sám uložil. Hned druhý den se vydává obveselit na koupaliště, kde se setkává s Marií, svou známou. Stráví spolu den a stanou se z nich milenci. O pár dnů později ho jeho soused a kamarád Raymond prosí, aby mu pomohl napsat dopis dívce, která ho podvádí, protože chce, aby za ním přišla a aby si to s ní mohl vyřídit. Meursault mu ochotně pomáhá. Raymondovi plán vyjde, ale pak ho neustále pronásleduje parta Arabů, dívčiných příbuzných. Jednoho velmi slunečného dne se Meursault, Marie a Raymond vydávají k Raymondovu příteli a jeho ženě, kteří bydlí na pláži. Při procházce pláží se potkají s onou skupinou Arabů a ztrhne se menší bitka. Raymond utrpí lehčí zranění a proto i se svým přítelem a Meursaultem odchází. Raymond půjčí Meursaultovi revolver, kdyby ho bylo potřeba použít v obraně proti Arabům, poněvadž jeden z nich vlastní nůž. Po několika hodinách se Meursault znovu vydává na procházku po pláži, tentokrát sám. Je mu příšerné horko, má žízeň. Dojde k prameni, kde najde ozbrojeného Araba. Přestože ho Arab nijak neohrožuje, Meursault po něm pětkrát vystřelí.
Po zatčení Meursaulta několikrát vyslýchají, asi po roce, který Meursault stráví ve vězení, začíná soudní proces. Soud Meursaulta zhodnotí jako bezcitného člověka, protože kromě vraždy Araba se prý nepřímo dopustil i vraždy své matky, na pohřbu podle svědků neprojevil dostatečnou lítost a hned druhý den se veselil s Marií. Je odsouzen k trestu smrti. Ve své cele odmítá návštěvy kaplana, protože nevěří v Boha. Nakonec ho však kněz přeci jen navštíví, Meursault s ním chvíli rozmlouvá a pak na něj vychrlí všechen svůj vztek, protože ho rozčiluje jeho přístup.

Hlavní postavy, jejich charakteristika: Meursault - je svým způsobem bezcitný, ale jeho bezcitnost je jiná než ta, kterou si obvykle pod tímto pojmem představíme. Věci se kolem něj prostě dějí a on ví, že je to normální, přirozené, stává se to všem lidem pořád dokola. Nic nijak závažně neprožívá, nemá potřebu projevovat nějaké city nebo emoce. Nelituje smrti své matky, což však neznamená, že ji neměl rád. Stejně tak nelituje svého činu a odmítá soudu o své lítosti lhát, radši umírá pro pravdu. Prostě Araba zabil. Soud ho k smrti odsoudí vlastně z jistého strachu z jeho jinakosti.

Autorův záměr: Autor ve svém románu rozvíjí svou "filosofii absurdna" spočívající v tom, že tradiční hodnoty už nemají smysl a jedinec je tedy zodpovědný za vlastní existenci, k níž je nesmyslnou souhrou okolností odsouzen. Cizinec tak představuje jakéhosi moderního člověka, který je svým způsobem stoik, ale zároveň si uvědomuje dění kolem sebe, prožívá ho, přestože nemá žádné větší nutkání do něj zasahovat; jako by vše ponechával náhodě, ale přesto by mu to nebylo tak docela jedno.

Umělecké a kompoziční prostředky: Kniha je napsána v ich-formě, dělí se na dvě části, které se skládají z kratších kapitol. Autor používá spisovný jazyk.

Vlastní názor: Cizinec je určitě podněcující dílo. Autor jako by odkrýval něco, co si většina lidí nechce pořádně připustit. Je pravděpodobné, že lidé se stejným pohledem na svět jako Meursault, vlastně jako Albert Camus, existují. Ale nemůžu s románem souhlasit jako s jistým poselstvím pro celé lidstvo, jako s vizí budoucnosti lidstva. Stále je přeci spousta lidí, a snad dokonce i většina, kteří dokážou žít z maličkostí, dokážou žít rádi a tuto radost ze života předávat druhým a kteří věří, že lidský život má smysl a že není pořád jenom stejný. Pro většinu lidí jsou snad i dnes důležité tradiční hodnoty a víra v Boha, protože bez Boha by pořádně nerozuměli světu; nevěří, že by byl celý vesmír jen jakýsi stále se opakující mechanismus. Většina lidí se snad navzájem nezabíjí jen proto, že je jim horko. Takže pro mě je Cizinec jen příkladem jiného pohledu na svět, který je sice zajímavý, ale mou životní filosofií se stát nemůže.

O autorovi: Albert Camus (1913-1960) byl francouzský spisovatel názorově spjatý s existencialismem. Na Mustafově gymnáziu v Alžíru se rozvinul jeho zájem o literaturu a filosofii. V roce 1934 vstoupil do komunistické strany, zanedlouho ji však na protest proti jejímu postoji k arabskému světu opustil. Po druhé světové válce, které se účastnil jako aktivní člen hnutí odporu, se začal věnovat výhradně literatuře a coby nekompromisní kritik totalitních systémů a "filosof absurdna" patřil k vůdčím francouzským intelektuálům. V roce 1957 získal Nobelovu cenu za literaturu a tři roky poté tragicky zemřel při autonehodě.

Albert Camus

Sarah Waters - Špičkou jazyka

18. května 2011 v 12:23 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Překlad Barbora Punge Puchalská

Místo a doba děje: Viktoriánská Anglie, převážně Londýn

Základní dějová osnova: Na začátku knihy se ocitáme v přímořském městečku Whitstablu, kde se setkáváme s osmnáctiletou Nancy Astleyovou, jejíž rodiče vlastní rybí restauraci, kde Nancy pracuje. Prací v rodinné restauraci však netráví všechen svůj čas, protože má jednu velkou vášeň - kabaret, za kterým se pravidelně vydává do vedlejšího města. Jednoho večera tam zhlédne vystoupení zpěvačky Kitty Butlerové, která vystupuje v pánských šatech, a vystoupení se jí natolik líbí, že se do kabaretu vydává každý den. Zanedlouho se s ní seznámí, bláznivě se do ní zamiluje a začne jí dělat garderobiérku. Kitty si za nějaký čas v malém kabaretu všimne londýnský agent Walter Bliss a nabídne jí práci v Londýně. Kitty nadšeně přijímá, ale odmítá jet bez Nancy. Nancy samozřejmě nechce, aby ji Kitty opustila, a tak opouští svou rodinu a do Londýna se vydává. Tam se Kittyina kariéra stále slibněji vyvíjí, ale Walter má pořád pocit, že jejímu vystoupení něco chybí. Nancy zjišťuje, že to, co ke Kitty cítí, není jen jednostranné, a stávají se z nich milenky. Posléze Walter dostane nápad, že by Nancy a Kitty měly v převlečení za pány vystupovat společně, a tak se z Nancy po boku Kitty stává hvězda. Po nějaké době odjede navštívit svou rodinu, a když se vrátí, zjistí, že jí Kitty podvádí s Walterem, a co hůř - jsou zasnoubení. Nancy utrpí strašlivý šok a jen s malým finančním obnosem od Kitty i své dosavadní úspěšné kariéry utíká. Dostane se až do nějaké příšerné londýnské části, kde si najde ubytování a kde se snaží vzpamatovat, což jí moc nejde. Navíc nemá práci, nemá přátele, nemá peníze… A tak se musí uchýlit k prostituci, kterou provozuje ve svém oblíbeném převleku za chlapce, a vnímá ji jako určitou pomstu Walterovi, neboť jejími zákazníky jsou jemu podobní zámožní pánové. Takhle žije docela dlouhou dobu, změní mezitím bydliště a stále nedokáže úplně zapomenout na Kitty. Jednoho dne se seznamuje s Dianou - poněkud perverzní paničkou, která ji bere do svého nechutně luxusního paláce, kde si s Nancy dělá, co se jí zlíbí. Nancy se samozřejmě nebrání, protože tento její nový způsob života je mnohem příjemnější, než život pouliční prostituce. Nancy se seznamuje s Dianinými stejně zvrhlými a stejně snobskými kamarádkami, před kterými se s ní Diana jen chlubí a ponižuje ji. Nakonec Diana Nancy ze svého paláce vyhodí, protože se Nancy vyspí se služebnou. Nancy si rychle musí zvykat na pouliční život, který je pro ni najednou hrozný šok, po měsících strávených v paláci. Nemá vůbec nic, neví, kam jít, neví, co má dělat. Vzpomene si však na dívku jménem Florence, se kterou se ještě před seznámením s Dianou poznala, a přesto, že ji téměř nepoznala, se rozhodne ji najít a požádat ji o přístřeší, protože ví, že Florence pracuje pro dobročinnou organizaci. Nakonec Florence najde - bydlí v dělnické čtvrti se svým bratrem Ralphem a nevlastním synem Cyrilem. Přestože nejprve u nich není Nancy zrovna vítána, postupem času se všichni spřátelí. Florence zůstává pro Nancy poměrně dlouhou dobu záhadnou, ale jednoho večera jí Florence vypoví příběh své lásky k mladé ambiciózní dívce Lilian, která zemřela při porodu Cyrila. Nancy jí také vypráví o svém životě a stanou se z nich dobré přítelkyně a později dokonce milenky. Florence Nancy seznamuje s okruhem svých přátel, kteří jsou náruživými přívrženci socialismu a boje za ženská práva. Nancy jim začíná pomáhat. Román končí na sjezdu socialistů v centru Londýna, kam se všichni vydávají. Nancy se zde setkává se spoustou lidí, které za posledních pár let, co přišla do Londýna, poznala. Nakonec se setkává i se svou první láskou Kitty, která ji prosí, aby se k ní vrátila. Nancy si uvědomuje, že se právě děje přesně to, co celou tu dobu chtěla, ale nakonec Kitty odmítne. Uvědomí si, že miluje svůj současný život, Florence a malého Cyrila.

Hlavní postavy, jejich charakteristika: Nancy - na začátku ještě naivní dívka, která se bezhlavě zamilovává do Kitty a ani si předem neuvědomuje, co by se mohlo stát. Po velkém zklamání musí bleskurychle dospět a svět prostituce ji také hodně poznamená, přesto však v sobě udržuje svou něžnou, romantickou stránku, kterou nechává pohřbenou i během pobytu u Diany, který si užívá a zároveň v tomto období dost trpí. Znovu se zamiluje až do Florence, která jí ukazuje pro ni úplně nové životní hodnoty.
Kitty - je si vědoma toho, že je mladá, talentovaná a krásná, je velká kariéristka. Nakonec však podlehne Walterovu naléhání, že by se měli vzít. Kitty však na Nancy nezapomíná a jak vyjde najevo na konci knihy, celou dobu se k ní chce vrátit.
Walter - rozhodne se dělat Kitty agenta jednak proto, že ho okouzlí, a pak zřejmě také proto, že myslí i na vlastní kapsu, je svým způsobem velký egoista. I když ho napadne, že by Kitty měla vystupovat společně s Nancy, stále je Kitty ta hlavní, a poté, co se spolu zasnoubí, Nancy úplně vyškrtne z programu. Později s Kitty vystupuje on sám.
Diana - snobská, egocentrická panička, vdova, která neví, co s penězi a jejím hlavním zájmem je prostě šokovat. Ke svým "podřízeným" se chová dost nelidsky, Nancy ji svorně nenávidí, přestože jí Diana zároveň poskytuje nesmírný luxus.
Florence - empatická, dobrosrdečná dívka, která je smrtí své přítelkyně hluboce zasažena a až nezdravě se upíná na práci. Až poté, co se pořádně pozná s Nancy, začíná opět volně dýchat, přestože na Lilian jen tak zapomenout nemůže. Zajímavý je její vztah k Cyrilovi, kterého zčásti miluje úplně jako vlastního, protože se na jeho příchod s Lilian těšily jako na společné dítě, ale přesto k němu chová špetku nenávisti, protože je Lilianiným vrahem.

Autorčin záměr: Autorčiným záměrem je co nejlépe vystihnout život ve viktoriánském Londýně se všemi jeho protiklady (svět kabaretu a dělnická čtvrť, přepychový život buržoazie a svět prostituce). Mapuje tak lesbické uvědomění dohromady se sociálním hnutím a bojem za ženská prává a zároveň čtenáři odkrývá méně známé historické souvislosti.

Umělecké a kompoziční prostředky: Kniha je psána v ich-formě, většinou spisovným jazykem, dělí se na tři části, z nichž se každá skládá z několika kapitol.

Vlastní názor: Román Špičkou jazyka mě nadchl. Autorka si pohrává s historickými fakty a zároveň zaplňuje mezery v dějinách a vytváří tak celek, jehož přečtení se stává úžasným zážitkem. Už s prvními slovy vtahuje čtenáře nepředstavitelnou silou do děje a ani já jsem se nemohla odtrhnout, dokud jsem knihu nedočetla. Velmi zajímavý námět, svým způsobem i dokonalé zpracování. Přemýšlím, jestli je románu vůbec co vytknout. Snad jen to, že ke konci už byl trochu předvídatelný a to, jak Nancy na socialistickém sjezdu potkávala téměř všechny, se kterými se v Londýně seznámila, je trochu nereálné klišé. Ale jinak je to skvělé dílo.

Filmové adaptace: 2002, Velká Británie, režie Geoffrey Sax, v hlavních rolích Rachael Stirling a Keeley Hawes

O autorce: Sarah Waters (nar. 1966) je v současnosti nejznámější britskou spisovatelkou doma i v zahraničí. Po studiu anglické literatury se dala do psaní románů. Špičkou jazyka (v originále Tipping the Velvet) je její prvotinou, na které pracovala osmnáct měsíců a která ve Velké Británii vyšla poprvé v roce 1998. Ve viktoriánské době se odehrávají i její další romány: Vzájemná přitažlivost (v originále Affinity, 1999) a Zlodějka (Fingersmith, 2002, česky 2008). Čtvrtý román Noční hlídka (The Night Watch, 2006) se odehrává ve 40. letech 20. století a autorčin zatím poslední román Malý vetřelec (The Little Stranger, 2009) je z období po 2. světové válce. Každý román Sarah Watersové získal řadu literárních ocenění. Watersová žije a tvoří v Londýně.


Citáty II

6. května 2011 v 11:09 | Marie |  Virginia Woolf
"Odd how the creative power at once brings the whole universe to order."
Zvláštní, jak tvůrčí síla najednou přesune celý vesmír do postranní.

"Once conform, once do what other people do because they do it, and a lethargy steals over all the finer nerves and faculties of the soul. She becomes all outer show and inward emptiness; dull, callous, and indifferent."
Jednou v souladu, jednou dělat to, co dělají ostatní lidé, protože to dělají, a letargie přepadá všechny nejjemnější nervy a schopnosti nitra. Stává se celou vnější estrádou a vnitřní prázdnotou; jednotvárnou, otrlou a lhostejnou.

"One cannot think well, love well, sleep well, if one has not dined well."
Člověk nemůže dobře přemýšlet, dobře milovat, dobře spát, pokud dobře nevečeřel.

"One has to secrete a jelly in which to slip quotations down people's throats - and one always secretes too much jelly."
Člověk musí skrývat "želé" ve kterém jsou zastrčené kotace lidskými hrdly - a člověk vždy schovává až moc želé.
(Tady je překlad trochu kostrbatý - pokud víte, jak tenhle citát přeložit lépe, dejte vědět.)

"One likes people much better when they're battered down by a prodigious siege of misfortune than when they triumph."
Člověk má lidi více v oblibě když jsou zřízení nesmírným obležením neštěstí, než když triumfují.

"The history of men's opposition to women's emancipation is more interesting perhaps than the story of that emancipation itself."
Historie mužského odporu k ženské emancipaci je asi zajímavější, než samotný příběh emancipace.

"The older one grows, the more one likes indecency."
Starší člověk roste, čím více má rád neslušnost.

"The poet gives us his essence, but prose takes the mold of the body and mind."
Básník nám dává svou esenci, ale próza bere formu těla a mysli.

"The telephone, which interrupts the most serious conversations and cuts short the most weighty observations, has a romance of its own."
Telefon, který přerušuje ty nejvážnější konverzace a krátce přetíná ty nejzávažnější pozorování, má kouzlo sám o sobě.

"The truth is, I often like women. I like their unconventionality. I like their completeness. I like their anonymity."
Pravdou je, že se mi často líbí ženy. Mám ráda jejich nekonvenčnost. Mám ráda jejich úplnost. Mám ráda jejich anonymitu.

Který se vám zdá nejzajímavější a proč?