Únor 2011

Autoportrét s ustřiženými vlasy

28. února 2011 v 15:12 | Marie |  Ostatní
Frida Kahlo. Self-Portrait with Cropped Hair. 1940

Autoportrét s ustřiženými vlasy je můj nejoblíbenější obraz od mexické malířky Fridy Kahlo. Namalovala ho roku 1940 poté, co odešla od svého manžela Diega Rivery, který ji podváděl s její vlastní sestrou Cristinou. Na rozdíl od většiny autoportrétů, kde obléká ženské šaty, se zde vyobrazuje v širokém pánském obleku, který by klidně mohl patřit samotnému Riverovi. Své dlouhé vlasy si právě ostříhala nůžkami a na horním okraji obrazu nalézáme vysvětlení tohoto činu. Je tam vyobrazen notový zápis a text jednoho verše jistého mexického šlágru. V překladu tam stojí: "Jestliže jsem tě miloval, pak pro tvoje vlasy; teď, když jsou nakrátko střižené, už tě rád nemám." Frida Kahlo se tedy cítí být milována jen pro své ženské atributy a proto se jich vzdává a odmítá obraz ženy, který měla ztělesňovat. Jediným jednoznačně ženským prvkem na obraze zůstávají náušnice.
V současné době je obraz v Muzeu moderního umění v New Yorku.

Vlastní pokoj

20. února 2011 v 18:28 | Marie |  Virginia Woolf
Překlad Martin Pokorný

Vlastní pokoj je esej vycházející ze dvou přednášek pronesených v říjnu 1928 na dvou anglických vysokých dívčích školách na téma Ženy a literatura, který se dnes řadí ke klasickým dílům feministického myšlení. Otázka žen v literatuře se stala autorce příležitostí k zamyšlení nad tím, co žena potřebuje k tomu, aby se mohla chopit pera, a jaká jsou pak její výsledná díla. Jako příklad uvádí napůl fiktivní Shakespearovu sestru Judith, na jejímž případě ukazuje, že žena se mohla stát spisovatelkou až od konce 18. století (sestry Brontëovy, Jane Austenová), protože s dřívějším přístupem společnosti a obecně možnostmi ženy to bylo nereálné.
Na závěr tedy podává budoucí vizi emancipace žen v literatuře a své studentky nabádá, aby se odpoutaly od mužů a aby začaly vnímat i jiné skutečnosti, než jsou vztahy.

"Když po vás tedy žádám, abyste si vydělaly peníze a našly vlastní pokoj, chci po vás, abyste žily v přítomnosti světa, abyste žitím nabíraly sil, ať už je pak dokážete předat, anebo ne."
(citát z knihy)

Vlastní názor: Vlastní pokoj je velmi chytrým a nápaditým dílem, které nepostrádá hloubku ani vtip a které díky stylu autorky stále zůstává nadčasovým.


Angelica Garnett

12. února 2011 v 17:51 | Marie |  Virginia Woolf
Žije ještě dnes někdo, kdo osobně zažil Virginii Woolf? Dopátrala jsem se, že ano. Její jméno je Angelica Garnett a je to Virginiina neteř, narozená roku 1918. Dnes už jí je tedy úctyhodných 92 let, žije v jižní Francii a stále se věnuje svému povolání - je malířkou a spisovatelkou. O své rodině napsala knihu The unspoken truth. Jako malé děvče vystupuje i v románu Michaela Cunninghama Hodiny.
Narodila se matce Vanesse Bell a otci Duncanu Grantovi, jejímu milenci. Vanessin manžel, Clive Bell, ji ale přijal za vlastní a dovolil jí používat jeho jméno. Pravdu o svém otci se dozvěděla v sedmnácti letech. Její vztah k nebiologickému otci se tím značně zhoršil a ten k biologickému nebyl ucelený. Jak tedy sama píše: "Ačkoliv se Vanessa utěšovala záminkou, že mám dva otce, doopravdy jsem neměla žádného." Měla dva poloviční bratry, Juliana (1908-1937), který jako mladý zemřel v občanské válce ve Španělsku, a Quentina (1910-1996), historika umění a spisovatele (rovněž také životopisce Virginie Woolf).
Dalším skandálem jejího života bylo její manželství s o šestadvacet let starším spisovatelem Davidem Garnettem, známým jejích rodičů (dokonce bývalým milencem Duncana Granta), přezdívaným kvůli vzhledu "Bunny" (tj. "Králíček"). Byli představeni v den Angeličina narození a později Garnett uvedl, že už tehdy pomýšlel na to, že by si ji jednou mohl vzít. Ke zděšení Angeličiny rodiny uzavřeli sňatek, když jí bylo dvacet tři let. Spolu měli čtyři dcery - Amaryllis (1943-1973), herečku, Henriettu (nar. 1945), ochránkyni rodinného dědictví a dvojčata Nerissu (1946-2004), malířku, fotografku a keramičku, a Frances (nar. 1946). Z nich nejzajímavější je asi Amaryllis, jejíž druhé jméno zní po pratetě Virginia. Když jí bylo dvacet devět let, našlo se její tělo utopené v Temži, přičemž její smrt zůstává dodnes záhadou - neví se, zda to byla sebevražda, vražda, nehoda... Amaryllis po sobě nezanechala žádný dopis ani vzkaz.
Angelica se s Garnettem později rozvedla.

Poznámka: Angelica Garnett zemřela 4. 5. 2012 ve věku 93 let.

Angelica jako dítě se svou tetou Virginií

ANGELICA GARNETT
Angelica v současnosti ve svém ateliéru

Tři guineje

8. února 2011 v 20:52 | Marie |  Virginia Woolf
Překlad Stanislava Pošustová

Tři guineje, které byly napsány roku 1938, jsou esejem, ve kterém se autorka myšlenkově vyrovnává s hrozbou války. Odpovídá v nich na dopis jistého právníka, který se ptá, jak podle ní mohou ženy zabránit válce. Woolfová se na tuto otázku pokouší odpovědět podrobným rozborem všech souvisejících okolností, jako ženy a vzdělání, ženy a zaměstnání, ženské obsazení ve vysokých vládních institucích, ženská závislost na otci nebo manželovi, vztah žen k bratrům, feminismus jako přežitý pojem.
V první části rozebírá dopis od dobrovolné pokladní, která ji žádá o příspěvek na organizaci, pro kterou pracuje - vybírá peníze na rekonstrukci ženské univerzitní koleje. Woolfová si určuje podmínky, pod kterými jí příspěvek pošle, a nakonec dochází k názoru, že přispěje jen tehdy, když peníze nebudou použity na rekonstrukci koleje, ale doslova na její "spálení", přeneseně tedy na změnu systému vzdělávání žen na univerzitách a zničení starých předsudků.
Druhá část nám přináší jinou dobrovolnou pokladní, která žádá o finanční i jiný příspěvek na organizaci pomáhající ženám v zaměstnání, které se samy živí. I jí nakonec autorka příspěvek posílá, a také za předem určených podmínek; tentokrát to však není radikální změna v celém systému, ale "jen" "pomoc všem patřičně kvalifikovaným lidem bez ohledu na pohlaví, společenské postavení nebo barvu, aby mohli vykonávat jejich povolání, a dále pod podmínkou, že se při výkonu svého povolání nedají odloučit od chudoby, cudnosti, posměchu a svobody od nereálných závazků věrnosti" přičemž autorka tyto termíny dále upřesňuje.
V poslední části se nejen snaží konečně odpovědět na počáteční otázku, ale také vyvodit nějaký závěr z částí předchozích. Podrobněji se zde zabývá také soukromým i společenským vztahem žen ke svým mužským příbuzným (otcům, bratrům) a postavením žen v církvi, které vidí zvlášť kriticky. Nakonec dochází k závěru, že pokud ženy chtějí zabránit válce, musí to dělat nejen ochranou kultury a intelektuální svobody, ale také to provádět úplně jinak než muži, využít svého postavení "těch mimo". Její odpověď tak nakonec může vyznít pro mnohé trochu provokativně, protože podává podrobnou analýzu války a snaží se proniknout klamavými zástěrkami onoho míru, který je jen pokračováním války. Jak se však bohužel zdá, válce se jí zabránit nepodařilo. Snad proto, že existovalo tak málo lidí, kteří by se s jejími názory ztotožnili.