Leden 2011

Domov na konci světa

31. ledna 2011 v 12:25 | Marie |  Michael Cunningham
Rozhodla jsem se, že doplním nějaké články také do rubriky "Michael Cunningham", takže musím někde v hlavě vyhrabat, o čem že to vlastně píše, protože jsem to četla už docela dávno .

Domov na konci světa vypráví příběh Bobbyho a Jonathana, dvou stejně starých chlapců vyrůstajících v ohijském Clevelandu.
Bobby žije až do svých devíti let poklidný život se svými rodiči a starším bratrem Carltonem. Když však Carlton tragicky zahyne, jeho matka se hroutí a brzy umírá také. V době smrti matky, ve třinácti letech, se Bobby seznamuje s Jonathanem. Jonathan je obyčejný jedináček, s matkou v domácnosti a otcem majitelem kina. Mezi chlapci se vytvoří silné citové pouto. Každý den se schází u Jonathana v pokoji, poslouchají hudbu a kouří jointy. Brzy se k nim dost paradoxně přidává i Jonathanova matka, která si s Bobbym vytvoří zajímavý vztah - jakoby v ní Bobby našel vlastní matku, kterou už neměl.
Když je chlapcům patnáct, přestanou mezi sebe Jonathanovu matku přijímat poté, co je přistihne při milostných hrátkách.
Po maturitě odchází Jonathan studovat do New Yorku. Bobbymu zemře otec a nemá kde bydlet, takže mu Jonathanovi rodiče nabídnou pokoj po svém synovi. Bobby si s oběma rozumí, obzvláště s matkou, která ho zasvětí do kuchařského umění a on si posléze otvírá vlastní restauraci, která však brzy krachuje a Bobby se rozhodne, že odjede do N.Y.C. za Jonathanem.
Jonathan zatím dostuduje, získá práci novináře a bydlí s o jedenáct let starší ženou jménem Clare. Clare Jonathana i přes jeho orientaci miluje a plánují, že si spolu pořídí dítě. Jonathan se díky své práci seznámil také s Erichem, který se stal jeho milencem.
Když tedy Bobby přijíždí do New Yorku, nastěhuje se do bytu k Jonathanovi a Clare a brzy si najde práci, přesto však s nimi zůstává bydlet a naváže s Clare milenecký vztah. Jonathanovi, který miluje Bobbyho i Clare, to začne vadit a brzy od nich odejde, aniž by někomu řekl proč a kam.
Bobby a Clare se s ním opět setkávají až po roce, kdy Jonathan oznamuje Bobbymu, že jeho otec zemřel a všichni tři mu jedou na pohřeb do Arizony, kam se mezitím Jonathanovi rodiče kvůli zdravotnímu stavu jeho otce přestěhovali. Jonathanova matka se po smrti manžela hodně změní. Začne úspěšně podnikat a najde si mladšího milence.
Na ceste z Arizony se Bobby, Jonathan a Clare rozhodnou, že projedou celé Spojené státy. Na této cestě jim Clare oznamuje, že je s Bobbym těhotná. Všichni tři se rozhodnou, že budou dítě vychovávat spolu. Po skončení cesty kupují starý dům na severu státu New York, opravují ho a Jonathan s Bobbym si otevírají prosperující restauraci.
Clare se narodí dcera Rebecca, ke které si nejhlubší vztah vytvoří Jonathan. Po nějaké době se k nim nastěhuje Jonathanův bývalý milenec Erich, nemocný AIDS, o kterého pak pečují.
Když jsou Rebecce dva roky, Clare se rozhodne, že od Bobbyho, Jonathana a Ericha odejde a také to udělá. Úplně se ztratí a žádný z mužů netuší kam, proto po ní nepátrají, přestože jim Rebecca chybí.
Kniha končí tím, jak se Jonathan srovnává se svým životem, jak myslí na svou práci, Bobbyho, Clare a Rebeccu a také na Ericha, který o pár týdnů později umírá.

Domov na konci světa je především o vztazích mezi třemi hlavními postavami, o tom, jak spolu žijí a později vytvoří nonkonformní rodinu, ale díky střídaní monologů jednotlivých postav také o tom, jak chceme být druhými viděni a jak se jim místo toho jevíme.


Virginia & Leonard

25. ledna 2011 v 23:22 | Marie |  Virginia Woolf
Přidávám ještě poslední článek napsaný na počest Virginiiných narozenin.

Virginia a Leonard Woolfovi jsou snad nejpozoruhodnější manželskou dvojicí v historii. S Virginií se seznámil přes jejího bratra Thobyho, se kterým studoval v Cambridgi. Dvakrát ji požádal o ruku a ona dvakrát odmítla. Poté odjel na Cejlon (dnešní Srí Lanka). Když se po roce vrátil, opět ji žádal o ruku a ona nakonec svolila. Sňatek uzavřeli v roce 1912. Založili spolu (samozřejmě nejen oni dva, celý okruh jejich přátel) skupinu Bloomsbury Group.
Roku 1917 si Leonard založil vlastní nakladatelství Hogarth House, které později vydávalo všechny Virginiiny knihy.
Jejich vztah byl zajímavý hned z několika důvodů: Leonard měl židovský původ a Virginia měla antisemitské názory, přesto ho milovala. Dále museli oba věřit v otevřené manželství, neboť Virginia po sexuálním zneužívání svými bratry v dospívání opovrhovala sexuálními styky s muži. Oba tak měli své milenky. Po Virginiině sebevraždě v roce 1941 se zamiloval do o dvacet dva let mladší umělkyně a litografky Trekkie Parsons.
Že to však byla dá se říci "šťastná" dvojice (i když sama vážně pochybuji, jestli Virginia opravdu vedla šťastný život, vezměme v potaz její psychické choroby) dokazuje například Virginiin dopis, který napsala Leonardovi před sebevraždou: "…dal jsi mi největší možné štěstí…" "…nemyslím si, že by dva lidé mohli být šťastnější, než jsme byli my…"
Ale i když třeba nebyli milenci nebo příkladnými manželi, určitě byli skvělými, možná i nejlepšími přáteli, a to je pro život stejně, občas ne-li víc důležité, než láska.

Virginia a Leonard

Virginia & Vita

25. ledna 2011 v 13:24 | Marie |  Virginia Woolf
Tento článek pojednává o vztahu mezi Virginií a její krátkodobou milenkou a dlouholetou přítelkyní, spisovatelkou a básnířkou Vitou Sackville-West.

Zleva Virginia a Vita v roce 1933, fotil Leonard Woolf

Vitě už jsem tu jeden článek věnovala. Nechci se opakovat, takže základní informace, které jsou právě v tom článku, zde vypustím.
Vita byla často mimo Velkou Británii a tak si s Virginií dopisovaly. Jejich dopisy byly dokonce vydány knižně. Našla jsem nějaké úryvky:
"...if you'll make me up, I'll make you."
(Virginia Vitě, 23. 9. 1925)
"A young lady rushed up to me in Pasadena and said she was writing a book about you and me. Isn't that nice for us?" ("Mladá dáma ke mně přiběhla v Pasadeně a řekla, že psala knihu o mně a o tobě. Není to pro nás hezké?")
(Vita Virginii, 28. 3. 1933)
Jeden Virginiin výrok (ještě předtím, než se staly milenkami): "Tyhle sapfistky milují ženy. Přátelství s nimi nikdy není milostně nezabarveno." ("These Sapphist love women. Friendship is never untinged with amorosity.")
Předtím, než Virginia Vitu poznala, vyjadřovala se o ní jako o "jedné z těch škrábajících sapfistek" ("one of those scribbling Sapphist"). O dva roky později to byla "má drahá Vita" ("My dear Vita") a pak už "můj drahý miláček" ("My dear honey").

Vita roku 1928 jako Orlando (viz. článek Vita Sackville-West)

Kniha Dopisy Vity Sackville-West Virginii Woolf

Virginia & Vanessa

25. ledna 2011 v 12:09 | Marie |  Virginia Woolf
V tomto článku bych se chtěla poohlédnout za vztahem mezi Virginií Woolf a její sestrou, malířkou Vanessou Bell.

Virginia a Vanessa v mládí, zřejmě hrající kriket. Bohužel není v rámci mých možností rozeznat, která je která, jsou si moc podobné.

Je obecně známým faktem, že z jejich širokého okruhu sourozenců si byly Virginia a Vanessa nejbližší. Nazývaly se zvířecími přezdívkami - Virginia říkala Nesse delfíne a ta ji na oplátku oslovovala kozo. V dospívání, a to především po smrti jejich matky v roce 1895, byly sexuálně zneužívány svými polovičními bratry Georgem a Geraldem Duckworthovými, což mělo (hlavně ve Virginiině případě) vliv na jejich budoucí život a dílo.
Po smrti jejich otce, v roce 1904, se přestěhovaly z rodného domu (22 Hyde Park Gate) do Bloomsbury, kde se seznámili s jinými umělci, spisovateli a intelektuály (mimo jiné i s Leonardem Woolfem, Virginiiným budoucím manželem)
a všichni společně založili skupinu Bloomsbury Group.
Vanessa se vdala za uměleckého kritika Clivea Bella a měla s ním syny Juliana (který zemřel v pouhých 29-ti letech ve španělské občanské válce) a Quentina. Jejich manželství bylo otevřené, oba měli různé milence. S jedním z nich, malířem Duncanem Gruntem, měla Vanessa dceru Angelicu, kterou Bell přijal za vlastní.
Obzvláště Quentin Bell svou tetu velmi obdivoval a roku 1972 byl vydán jím napsaný životopis Virginie Woolf.
V roce 1990 byla vydána kniha o Virginii a Vanesse. Napsala ji Jane Dunn a její název zní Virginia Woolf and Vanessa Bell: A Very Close Conspiracy, v překladu tedy zřejmě Virginia Woolf a Vanessa Bell: velmi blízké spiknutí.

Jeden z mnoha portrétu Virginie Woolf malovaných Vanessou.

Happy 129th birthday Virginia!

25. ledna 2011 v 11:22 | Marie |  Virginia Woolf
Právě dnes uplynulo 129 let od doby, kdy se narodila jedna z nejúžasnějších žen, které kdy chodily po této planetě.
Na svět přišla 25. 1. 1882 jako Adeline Virginia Stephen rodičům Lesliemu a Julii Stephenovým. V té době už byli na světě její čtyři poloviční sourozenci (které měli rodiče z předchozích sňatků) a dva vlastní - Vanessa Stephen (nar. 1879) a Thoby Stephen (nar. 1880). Virginia nebyla nejmladší, rok po ní do rodiny přibyl ještě Adrian Stephen.

Virginia jako batole se svou matkou

Jako takový "narozeninový dárek" jsem se rozhodla dnes věnovat Virginii ještě několik dalších článků, takže jdu tvořit.

Mrs Dalloway aneb jak si snížit sebevědomí čtením knih v originále

23. ledna 2011 v 16:02 | Marie |  Virginia Woolf
To si takhle říkám, jak dobře už vlastně ovládám angličtinu, když jsem zvládla přelouskat v originále The Hours (Hodiny). Jenže jsem zjistila, že současná "američtina" se rozhodně v obtížnosti nedá srovnávat s britskou angličtinou začátku 20. století, lépe řečeno s angličtinou Virginie Woolfové.
Jak už napovídá nadpis, ano, dostal se mi do ruky výtisk Paní Dallowayové (Mrs Dalloway) v originálním jazyce. Prvotní pokus přečíst si zadní stranu obalu, která obvykle napovídá, co v knize najdeme nebo sděluje nějaké informace o autorovi, byl sice obtížný, ale nakonec jsem to zvládla. Ale ouha, nikdy mě nemělo napadnout knihu otevřít a opravdu ji začít číst.
Mrs. Dalloway said she would buy the flowers herself. Tady by to ještě šlo. Dál jsem ovšem třetinu slov nikdy neslyšela nebo mi prostě ta slovní spojení vůbec nedávají smysl. A číst knihu s Google překladačem u ruky tak nějak postrádá své kouzlo, zvlášť když se jedná zrovna o Paní Dallowayovou...
Prostě mě jednoduše štve, že se učím anglicky a říkám si, že když v tom jazyce budu hodně dobrá, dokážu ho používat a pracovat s ním stejně jako s češtinou. Jenže v cizím jazyce tolik necítím sílu nebo hloubku jednotlivých slov a vět. Přečtu si větu, která ve mě v českém překladu zanechá hluboký dojem (což Woolfová opravdu umí) a v angličtině necítím nic. Jsou to prostě písmena, která tvoří slova, která tvoří věty.
Co se tedy týče četby Mrs Dalloway, budu se muset odhodlat ke svému, u anglických knížek vcelku obvyklému, selektivnímu čtení. Takže knihu sem tam někde otevřu, přečtu, zapřékládám si a jdu si radši rychle přečíst něco, s čím už si někdo tuhle práci dal. Obdivuju překladatele a vyslovuji jim své vřelé díky!

Ernest Hemingway - Stařec a moře

23. ledna 2011 v 14:46 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Tak zase trocha povinné literatury... dalo se to přetrpět, ale jsem ráda, že jsem se teď zase vrátila k Woolfové (konkrétně k jejím esejím, u kterých se kupodivu docela dobře bavím ).

Překlad František Vrba

Místo a doba děje: Kuba, autorova doba

Základní dějová osnova: Santiago je starý rybář, který se jednoho dne vydává na moře tak, jako to dělal už nesčetněkrát. Dřív mu při rybaření pomáhal chlapec, Manolin, ale ten teď rybaří s jinou, úspěšnější lodí, přesto starce často navštěvuje a být jen po jeho, dál by rybařil s ním (chlapcovi rodiče si to nepřejí). Stařec se dostane dál na moře, než je obvyklé a zabere mu obrovská ryba, se kterou s vypětím všech sil bojuje celé tři dny. Nakonec ji přiváže na člun a pluje zpátky, jenže rybu mu sežerou žraloci, se kterými dramaticky bojuje při jejich nesčetných útocích a jeho život visí na vlásku. Nakonec se naprosto vyčerpán vrací domů pouze s rybí kostrou, již obdivují ostatní rybáři pro její velikost. Chlapec, který si dělal o starce starosti, je rád, že se vrátil živý a přislíbí mu svůj návrat na jeho loď, kam se může vrátit proto, že v předchozích dnech byl v rybaření úspěšný a vydělal peníze, takže teď se zas mohl u starce učit.

Hlavní postavy, jejich charakteristika: Santiago - v rybaření velmi zkušený, přes svůj věk stále silný muž. Moře miluje, protože je jeho každodenním společníkem a jediným zdrojem obživy, ale i nenávidí kvůli krutým bojům, které s ním musí svádět. K rybě, se kterou celé dny bojuje, si vytvoří zajímavý vztah - chápe ji, podporuje ji v boji, přesto ji musí ulovit a když pak na její tělo útočí žraloci, chrání ji vlastním tělem a téměř za ni zaplatí životem. Chlapec je pro něj důležitý, na moři především jako pomocník; když svádí své boje s rybou, často na něj vzpomíná.
Manolin - se Santiagem rybařil velmi rád, dokázal ocenit, když se s ním stařec dělil o své zkušenosti, s úspěšnější lodí musel
rybařit kvůli nátlaku ze strany rodičů. O starce pečuje, dbá na to, aby zůstal v dobré fyzické kondici, nosí mu jídlo. Je šťasten, když se k němu nakonec může vrátit.

Hlavní myšlenka knihy, autorův záměr: Kniha zobrazuje vztah člověka k přírodě, jak ji miluje, jak nenávidí, bojuje s ní a zároveň dokonale splývá. Také poukazuje na psychickou sílu lidského jedince, na víru, protože jenom fyzická síla by starci k přežití nestačila. Neztrácí víru a naději i v okamžicích, kdy to s ním opravdu nevypadá dobře a tím si doslova zachraňuje vlastní život.

Umělecké a kompoziční prostředky: Novela psána tzv. metodou ledovce - autor věděl o Kubě téměř všechno a jak sám uvedl, klidně by mohl napsat knihu o tisíci stranách dopodrobna popisující tamější život, ale tuto část ledovce nechal skrytou pod vodní hladinou. Používá spisovný jazyk, občas španělské výrazy.

Vlastní názor: Stařec a moře mě ze začátku moc nebavil, ale autorovi se jeho úsečným a dynamickým vypravováním přeci jen nakonec podařilo mě vtáhnout do děje. Kniha se mi tedy docela líbila, starcovy boje s přírodou jsou mistrovsky popsané a i vztah mezi ním a chlapcem je vcelku důvěryhodně vystižen. Čtenář má pocit, jako by se to opravdu stalo, kniha se stává jeho vlastní zkušeností.

O autorovi: Ernest Hemingway se narodil 21. 7. 1899. Je považován za představitele tzv. Ztracené generace. Své nejznámější dílo, novelu Stařec a moře, napsal v roce 1952 a o dva roky později mu za ni byla udělena Nobelova cena. Mezi jeho další známé literární počiny patří např. romány Fiesta (1926) a Komu zvoní hrana (1940). 2. 6. 1961 spáchal sebevraždu.

Ernest Hemingway

Vlny

18. ledna 2011 v 12:04 | Marie |  Virginia Woolf
Překlad Martin Pokorný

Místo a doba děje: Velká Británie - Londýn a blíže neupřesněná místa, doba se nezmiňuje, je rozsáhlá (cca jeden lidský život), lze ji pokládat za dobu autorčina života


Základní dějová osnova: Kniha je založena na prolínání se šesti hlasů, a to hlasů přátel Bernarda, Nevilla, Louise, Jinny, Susan a Rhody, v románu je důležitá také postava Percivala, jehož smrt (zemře vcelku mladý ve válce v Indii pádem z koně) ostatní postavy velmi zasáhne. Knihou se vlastně odvíjí celé životy šesti přátel, jejich životní úspěchy a neúspěchy, jejich ambice a touhy, jejich pocity ať už jako dětí, nebo jako starých lidí, kteří mají život za sebou a pátrají po jeho smyslu. Autorka zároveň přirovnává lidský život k jednomu dni na pláži, rytmus a čas jsou udávány pochody slunce a mořské vlny vlastně představují plynutí oněch životů, Bernard, Neville, Louis, Jinny, Susan a Rhoda ví, že za každou vlnou přichází jen další a další vlna a nikdy nelze předem vědět, co přinese.


Hlavní postavy (charakteristika): Bernard - v mládí mezi přáteli velmi oblíbený díky svému talentu vymýšlet a vyprávět příběhy, tato vášeň mu vydrží takřka po celý život. Velmi brzy se zasnoubí, ale neožení se, to až později má tuto potřebu (také zakládá rodinu). Je rovněž velkým milovníkem literatury a ztotožňuje se s Lordem Byronem.
Neville - Bernardův věrný přítel, básník, kterého Percivalova smrt poznamená ze všech nejvíc, protože ho jako chlapec a
mladík velmi miloval. Neožení se, ani nemá děti.
Louis - jako chlapec bojující se svým australským přízvukem, kvůli kterému proti své vůli vybočuje z davu, v dospělosti se stává naprosto obyčejným úředníkem, jako si to přál.
Jinny - na škole (kterou všichni studovali společně) velmi oblíbená, celý život prahnoucí převážně po lásce, v dospělosti je takovou vrbou svých přátel.
Susan - celé mládí chce být jako Jinny, zároveň se před ní trochu stydí. Percival ji miloval, ona se však brzy vdala a měla spoustu dětí s někým jiným. Právě v mateřství nachází svou útěchu a seberealizaci.
Rhoda - celý život podivínka a outsiderka. Jen ona a Neville nezaloží rodinu. Její osud končí tragicky, sebevraždou.

Autorčin záměr: Autorka chtěla svým nejexperimentálnějším dílem patrně popsat pomíjivost lidského života, jak je vlastně krátký, když se dá přirovnat k jedinému dni. Na začátku máme před sebou šest mladých ambiciózních lidí a o pár desítek stran později už z nich klidně můžou být jen lidské trosky. Bernard je třeba na konci doslova znechucen životem. Přesto však ukazuje, že tu šestice nebyla zbytečně, určitě po sobě něco zanechala, ať už potomky nebo literární díla a Bernard, Neville, Louis, Jinny, Susan a Rhoda jistě měli pro co žít - ať už pro úspěch, pro lásku, pro slova nebo pro samotné přátelství.

Umělecké a kompoziční prostředky: Lyrický román psán přímou řečí šesticí hlasů, tedy v ich-formě, metodou proudu vědomí, přičemž autorka přeskakuje z myšlenkových pochodů jednoho jedince hned do myšlenek jiného. Kniha se dělí na několik kapitol z nichž každá vyjadřuje jiné období lidského života a na jejímž počátku popisuje onu pláž, jíž dodává čas a rytmus, slunce a vlny.

"Každý z nás byl ale jiný. Vosk, ten panenský vosk, jenž halí páteř, roztál každému z nás do jiných shluků skvrn. Chrochtání příštipkáře, co přefikl holku mezi angrešty, prádlo na šňůře, pevně vzduté, mrtvý muž ve stoce, jabloň, strohá v měsíčním svitu, krysa prolezlá červy, třpyt, z něhož kape modř - to vše brázdilo a třísnilo náš bílý vosk, každému odlišně. Louis byl znechucen podstatou lidského těla, Rhoda naší krutostí, Susan nedovedla vyřknout, co cítí, Neville chtěl řád, Jinny lásku a tak dál. Strašlivě jsme trpěli, dělíce se do nespjatých těl." (citát z knihy)

Vlastní názor: Vlny jistě zanechávají ve čtenáři hluboký dojem, protože autorka vynáší na povrch témata smrti, života a jeho více či méně poklidného plynutí a nutí tak čtenáře k zamyšlení. Přijde mi, že jako se v Paní Dallowayové snaží popsat jeden den jako celý život, ve Vlnách je to právě naopak - zde vykládá celý život jako jeden den. Její fascinace časem je více než patrná. Líbí se mi idea knihy vystihnout pomocí šesti postav vlastně celé lidstvo a ukázat, jak jsme všichni stejní a zároveň přeci jen jiní, protože v knize osud každé postavy končí rozličně. Postava Rhody je podle mě do jisté míry sama autorka, ale rysy její povahy lze určitě najít i v jiných postavách.


O autorce: Virginia Woolf se narodila 25. 1. 1882, žila v Londýně a později v Richmondu. Většinu života trpěla maniodepresí a několikrát se nervově zhroutila. Jejím nejznámějším dílem je Paní Dallowayová z roku 1925, která inspirovala světoznámý román a stejnojmenný film Hodiny. Vlny (v originále The Waves) poprvé vydala v roce 1931 jako své nejexperimentálnější dílo, vlastně jakýsi přechod mezi prózou a poezií. 28. 3. 1941 spáchala sebevraždu.





Allen Ginsberg - Kvílení

2. ledna 2011 v 10:30 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Překlad Jan Zábrana

Tematické okruhy, charakteristika jednotlivých oddílů, zpěvů, záměr: Kvílení (mám na mysli celou knihu, tj. soubor vybraných básní ze sbírek Prázdné zrcadlo, Zelený automobil, Kvílení a jiné básně, Sendviče reality, Kadiš a jiné básně a Zprávy z planety) jsou beatnické básně, ve kterých autor především kritizuje svou generaci a jednotlivé státy světa, nebo odhaluje různé momenty a události své minulosti a své touhy a vášně.

Charakteristika žánru, básnické útvary: Sbírka reflexivních, provokujících básní.

Některé básně:
Kvílení pro Carla Salomona
I/
Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené
šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle
shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po
prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem
ve strojovně noci,
kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima
a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené
temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom
nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu,
kteří odhalili mozky Nebesům pod nadzemní dráhou
a spatřili mohamedánské anděly, jak se potácejí
prozřelí po střechách činžáků,
kteří procházeli univerzitami se zářivýma studenýma
očima, měli halucinace o Arkansasu a tragédii
Blakeova světla mezi válečnými vědátory,
které vyloučili z akademií pro bláznovství & publikaci
obscénní ódy na oknech lebky,
kteří křehli zimou v neholených pokojích ve spodním
prádle, pálili peníze v koších na odpadky
a naslouchali přes zeď Hrůze,
které zkopali do přirození, když se vraceli přes Laredo
s opaskem marihuany pro New York,
kteří polykali oheň v popatlaných hotelech nebo pili
terpentýn v Rajské uličce, smrt, nebo noc co noc
očistcovali svá torza
pomocí snů, pomocí drog, pomocí bdělých nočních
můr, alkoholu, ocasu a nekonečných prcponků,
nesrovnatelné slepé ulice hrůzných mračen a blesků
v duši, vyskakujících na telegrafní tyče v Kanadě &
Patersonu a osvětlujících celý ten nehybný svět Času
mezi nimi,
peyotlová ztuhlost hal, dvorek, zelený strom, hřbitovní
úsvity, opilost vínem nad vrcholky střech, výkladní
skříně, okresy marihuanových čundrů, neónově
blikající dopravní světla, záchvěvy slunce a měsíce
a stromů za halasných zimních soumraků
v Brooklynu, popelnicové tlachy a konejšivé
královské světlo myšlenky,
kteří se připevnili k vagónům podzemní dráhy na
nekonečných jízdách z Battery do svatého Bronxu
a křísili se benzedrinem, dokud je rámusení kol
a dětí neshodilo se zkřivenými ústy, mozky
vyklepanými k prázdnotě a zbavenými oslnivosti do
ponurého světla zoologické zahrady,
kteří tonuli celou noc v podmořském světle
u Bickforda, pak se vynořili a proseděli celé
odpoledne nad zvětralým pivem u opuštěného
Fugazziho a naslouchali třeskotu osudu na vodíkové
hrací skříni,
kteří hovořili sedmdesát hodin bez přestání, od parku
k silnici, k baru, k Bellevue, k muzeu,
k Brooklynskému mostu,

Básnická forma, básnické prostředky a jejich funkce: Kniha je napsaná ve volném verši, autor se většinou snaží dodržovat rytmus pomocí jednoho slova (např. kteří), v některých básních používá vulgarismy, snaží se až vykřičet své názory.

Vlastní názor: Na Kvílení mám trochu rozpačitý názor - v mnoha věcech musím s autorem souhlasit, dát mu za pravdu, ale jisté pasáže se mi zdají až přehnané.

O autorovi: Allen Ginsberg (1926 - 1997) byl americký básník, jedna z vůdčích osobností beatnické generace. Cestoval po Severní i Jižní Americe, Asii a Evropě, roku 1965 dokonce navštívil Československo, ale byl z něj vyhoštěn, protože zde byl zvolen králem Majálesu.

Allen Ginsberg