Prosinec 2010

Jákobův pokoj

29. prosince 2010 v 11:37 | Marie |  Virginia Woolf
Doplňuju sem pár knih, které jsem za poslední dobu přečetla. Tohle je můj zápis do čtenářského deníku o knize Jákobův pokoj od Virginie Woolf, překlad Kateřina Hilská.

Místo a doba děje: Velká Británie, převážně Londýn, ke konci jižní Evropa, začátek 20. století (kniha končí počátkem 1. sv. války)

Námět, dějová osnova: Kniha vypráví o dětství, dospívání a studentských letech Angličana Jákoba Flanderse. Nejdřív se zabývá jeho ranými léty strávenými s matkou a bratry, později jeho nástupu na univerzitu a studiem. Jákob slaví víceméně úspěchy (především u žen) a vydobývá si své místo gentlemana v britské společnosti.

Hlavní postavy, jejich charakteristika: Jákob - obyčejný mladý muž, velmi inteligentní a vnímavý
Bonamy - Jákobův věrný a velkorysý přítel, je o něco starší než Jákob, ale hodně mu na něm záleží (postava inspirovaná velkým přítelem bratra Woolfové, se kterým se později spřátelila
i ona)

Autorův záměr (hlavní myšlenka díla): Kniha je údajně reakcí na smrt autorčina bratra, autorka chce možná také přiblížit čtenářům život jedince ve své době nebo vyzkoušet metodu proudu vědomí, jíž je kniha napsaná.

Umělecké a kompoziční prostředky: Er-forma, jak už bylo výše zmíněno metoda proudu vědomí, kniha se dělí na čtrnáct vcelku krátkých kapitol.

Vlastní názor: Ačkoliv se kniha nevyznačuje žádným převratným dějem, myslím, že mě zaujala, a to právě svým pomalým plynutím. Autorka se zmiňuje o každé byť sebemenší maličkosti a snaží se vše co nejdokonaleji popsat, nicméně kniha se minimálně dá přetrpět.

O autorce: Virginia Woolf se narodila 25. 1. 1882, žila v Londýně a později v Richmondu. Většinu života trpěla maniodepresí a několikrát se nervově zhroutila. Jejím nejznámějším dílem je Paní Dallowayová z roku 1925, která inspirovala světoznámý román a stejnojmenný film Hodiny. Experimentální prózu Jákobův pokoj (v originále Jacob's Room) napsala v roce 1922 jako reakci na smrt vlastního bratra Thobyho Stephena. 28. 3. 1941 spáchala sebevraždu.


Vita Sackville-West

21. prosince 2010 v 12:45 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Vita Sackville-West (9.3. 1892 - 2. 6. 1962) byla britská spisovatelka a básnířka. Za svůj život napsala kolem třiceti děl, z nichž žádné bohužel nebylo přeloženo do češtiny. Je známá hlavně jako milenka Virginie Woolf.
Byla vdaná za spisovatele a politika Harolda George Nicholsona, se kterým měla dva syny. Přestěhovali se spolu do dnešního Istanbulu, ale později se vrátili zpět do Velké Británie. Jejich manželství bylo volné.
S Woolfovou se seznámila roku 1923 (jako jednatřicetiletá, Virginia byla o deset let starší), kdy je představil kritik umění Clive Bell a navázaly spolu sexuální vztah. Později se o tom v okruhu blízkých Woolfové a Sackville-West vyprávěla historka: Když byl Nigel (Vitin syn) dítě, dospělý mu řekl: "Virginia miluje tvou matku." a Nigel odpověděl: "Samozřejmě, že ji miluje, to my všichni."
V roce 1927 napsala Woolfová fiktivní životopis Orlando, který Vitě věnovala a také byl její osobou inspirovaný. O tomto díle se Nigel Nicholson vyjádřil: "Je to nejdelší a nejvíc okouzlující milostný dopis v dějinách literatury."


Hodiny

5. prosince 2010 v 18:31 | Marie |  Téma týdne
Co se týče oblíbené knihy, u mě na plné čáře vítězí román Hodiny od současného amerického autora Michaela Cunninghama.
Kniha vypráví příběhy tří žen v třech různých dobách, přičemž jedna z nich je britská maniodepresivní spisovatelka Virginia Woolfová, jednou Laura Brownová žijící v jen zdánlivě spokojeném manželství a třetí Clarissa Vaughanová, lesba z New Yorku, jejíž nejlepší přítel umírá na AIDS. Ve společnosti každé z těchto tří jedinečných žen strávíme jen jeden jediný den (stejně jako v románu Woolfové Paní Dallowayová, kterou je kniha více než inspirovaná) a všechny příběhy se nakonec nečekaně protnou. Bližší děj najdete v rubrice Michael Cunningham ve článku Hodiny.
Knihu považuji za takřka geniální dílo, a to co se týče skutečného příběhu (v případě Woolfové čerpal Cunningham události přímo z jejích deníků) i těch ryze fiktivních. Každý příběh, tedy každá žena má své poselství a v průběhu knihy ho čtenáři postupně sděluje a odkrývá tak tajemství své vlastní duše. Autor se pokouší ponořit až na samé dno podvědomí každé z hlavních hrdinek a ukázat, jaké úžasné a zároveň naprosto obyčejné bytosti to jsou.
Cunningham chce dále poukázat, že přestože je Virginia Woolfová dávno po smrti, stále žije ve svých knihách a dokáže ovlivnit mnohé z nás. V případě Clarissy poukazuje také na život homosexuální menšiny, jíž je sám členem. A v neposlední řadě je kniha nabyta také řešením mezilidských vztahů.
Právě proto jsou Hodiny mou nejoblíbenější knihou. Musím se přiznat, že jsem je četla už třikrát a pokaždé v nich objevím něco nového.