Září 2010

Paní Dallowayová

28. září 2010 v 13:14 | Marie |  Virginia Woolf
Překlad Kateřina Hilská

Místo a doba děje: Děj se odehrává v Londýně roku 1923

Námět, dějová osnova: Clarissa Dallowayová jde jednoho krásného rána koupit květiny na večírek, který toho večera pořádá. Než však tato událost nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který odhaluje, co je vlastně Clarissa zač, že není jen stárnoucí průměrná středostavovská panička. Seznamujeme se s jejím poněkud zdrženlivým manželem Richardem, Peterem a Sally, zajímavými přáteli z mládí, dospívající dcerou Elizabeth a její soukromou učitelkou, slečnou Kilmanovou, kterou Clarissa nenávidí kvůli povaze a náklonnosti, kterou k ní její dcera chová. Knihou se také prolíná příběh Septima Smitha, básníka poznamenaného válečnou hrůzou, který je postižený duševní chorobou a nenávidí lékaře, což ho nakonec dovede k sebevraždě. Pak se paní Dallowayová na večírku setkává se všemi svými starými známými a všechno dopadá vlastně tak, jak to dopadnout mělo. Děj však v této knize není moc důležitý. Jde hlavně o náladu nebo spíše o nádech či krásu knihy.

Hlavní postavy, jejich charakteristika: Clarissa Dallowayová - zdánlivě nezajímavá padesátnice z anglické "vyšší střední vrstvy". Je podobná autorce, ale jen vzhledově - postrádá její pronikavý intelekt (který Woolfová přiděluje Peteru Walshovi) a také její "šílenou" stránku (tu čtenář nachází u postavy Septima Smitha).

Autorčin záměr, hlavní myšlenka díla: Může se nám zdát, že autorčiným záměrem bylo jen rozbít klišé o anglických snobských madam. Zdání však klame. Samozřejmě, že šlo Woolfové i o to ukázat, že Clarissa je stále citlivá a přemýšlivá osoba, ale v knize ze jí daří mnohem víc. Dostává se až do samotného nitra lidského bytí a odhaluje, jak je život vlastně pomíjivý, jak pochmurný, jaké nástrahy nám připravuje, jaké nám udílí rány, a my ho přesto milujeme a na příkladu Clarissy vidíme, že má stále obrovskou touhu žít.

Umělecké a kompoziční prostředky: Kniha je napsána spisovným jazykem, autorka používá své typické metody proudu vědomí, je to jeden souvislý text, který se nedělí na kapitoly.

Vlastní názor: Paní Dallowayová je velmi působivé dílo. Je to jedna z knih, po jejichž přečtení čtenář nezůstává stejný jako předtím. Tedy když román správně pochopí, protože Paní Dallowayovou lze vnímat více možnými způsoby a já doufám, že jsem našla ten, který autorka zamýšlela. Líbí se mi, jak se vyjadřuje a jak dokonale dokáže popsat jednotlivé postavy. Nejvíc jsem si oblíbila postavu Sally Setonové, Clarissiny přítelkyně z mládí. Paní Dallowayovou budu asi ještě dlouho uvádět mezi svými nejoblíbenějšími knihami, ne-li jako tu vůbec nejoblíbenější.

O autorce: Virginia Woolf se narodila 25. 1. 1882, žila v Londýně a později v Richmondu. Většinu života trpěla maniodepresí a několikrát se nervově zhroutila. Paní Dallowayová, na níž pracovala v letech 1923 - 1925 je jejím nejznámějším literárním počinem, který inspiroval i světoznámý román a stejnojmenný oscarový film Hodiny. Hodiny měl znít i původní název Paní Dallowayové. 28. 3. 1941 spáchala Woolfová sebevraždu.


Walt Whitman - Stébla trávy

28. září 2010 v 13:06 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Překlad Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek

1. Tematické okruhy, charakteristika jednotlivých oddílů, zpěvů, záměr: Autor se věnuje zpočátku básním o sobě, o svém životě, o tom, jaký je. V další části přemýšlí o lidech a o světě, v němž žijeme. Opěvuje především Ameriku. Věří v rovnost pohlaví a všech ras, v demokracii a humanismus.

2. Charakteristika žánru, básnické útvary: Úvahová lyrika.

3. Některé básně:
Řeklo mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti,
Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím?
Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky naděje.

Nebo, myslím, že je to kapesník Páně,
Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná,
Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli,
povšimli si a ptali se Čí je to?

Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací.

Nebo, řekl bych, jediný hieroglyf
A znamená: Klíčím právě tak v širých jak v útlých pásmech,
Rostu mezi černým jako mezi bílým lidem,
Kanuka, Tuckahoa, člena Kongresu, negra vítám stejně
a dávám jim stejně.

A nyní mi připadá jako krásné nestříhané vlasy hrobů.

Něžně s tebou naložím, kadeřavá trávo,
Možná že vyháníš z prsou mladých mužů,
Možná, kdybych je znal, byl bych je miloval,
Možná že pocházíš ze starců nebo z robátek, záhy
odňatých klínům svých matek,
A nyní ty jsi mateřským klínem.

Tato tráva je příliš tmavá, aby pocházela z bílých hlav
starých matek,
Je tmavší než bezbarvé vousy starých mužů
A příliš tmavá, aby vyrážela z narůžovělého ponebí úst.

Ó konečně vidím množství mluvících jazyků
A vidím, že ne nadarmo pocházejí z ponebí úst.

Přál bych si, abych mohl vyjádřit smysl narážek o mrtvých
mužích a ženách
A narážek o starcích a matkách, o robátkách, záhy odňatých klínům.

Co myslíš, že se stalo z těch mladých a starých mužů?
A co myslíš, že se stalo z žen a dětí?

Žijí někde a vede se jim dobře,
Neboť ten nejmenší výhonek dokazuje, že skutečně není smrti,
A byla-li někdy, vedla kvapný život a nečekala na konci, aby
jej zaskočila,
A zahynula v okamžení, kdy se život zjevil.

Všechno postupuje v dál i šíř, nic nezaniká,
A zemřít je něco jiného, než si kdo myslil, a blaženějšího.

4. Básnická forma: Kniha je napsaná ve volném verši, Whitman používá metaforu.

Vlastní názor: Stébla trávy jsou určitě skvělé dílo, ale na čtení přeci jenom trochu náročné. Básně však byli víceméně zajímavé a tak se dá říct, že u mě kniha uspěla.

O autorovi: Walt Whitman žil v 19. století v New Yorku. Stébla trávy jsou jeho jediným dílem, které celý život upravoval a doplňoval. Nejdříve to tak byla sbírka dvanácti básni, nakonec se Whitman dopracoval až na úctyhodný počet 396.


Orlando

14. září 2010 v 19:55 | Marie |  Virginia Woolf
Překlad Kateřina Hilská

Doba a místo děje: Děj se odehrává v Anglii, převážně v Londýně a okolí, část knihy také v Turecku, 16. - 20. století.

Základní dějová osnova: Orlando je fiktivní životopis stejnojmenného mladého britského šlechtice vyrůstajícího v šestnáctém století u anglického dvora. Má slabost pro literaturu a sám začne psát nejrůznější poezii a divadelní hry. Seznámí se s ruskou princeznou Sašou, do které se zamiluje a poté, co je mu nevěrná, se Orlando hroutí a za nějaký čas se dostává do transu, při kterém jako by na Sašu zapomněl. Nastává osmnácté století. Při jedné příležitosti k sobě pozve slavného spisovatele Greena, který po přečtení Orlandových literárních pokusů napíše posměšnou hru o mladém šlechtici. Orlando všechna svá díla spálí až na prvotinu Dub. To způsobilo jeho ještě větší odtažení od společnosti. Když ho pak na panství vyhledala arcivévodkyně Harrieta a nedala mu pokoje, rozhodl se odjet jako velvyslanec do Turecka. Tam upadl do dalšího transu, při jehož začátku se oženil s cikánkou Pepitou a na konci, když se probral, zjistil, že je ženou. Po přeměně se Orlando přidává ke skupině cikánů a odjíždí s nimi pryč, nějakou dobu s nimi žije v divočině, ale začne se jí stýskat po Londýně, proto se rozhodne pro návrat. Zde čelí několika soudním obžalobám, je obviněna z toho, že je mrtvý, děti Pepity se soudí o jeho/její majetek a také nemá soud jasno v jejím pohlaví. Znovu se setkává s arcivévodkyní Harrietou, ale zjišťuje, že je to ve skutečnosti arcivévoda Harry, který se převlékal za ženu, aby vzbudil jeho zájem. Orlando však o arcivévodu nestojí ani jako žena a velmi nápaditě se ho zbaví. Když nastane devatenácté století, spory se vyřeší, Orlando se vdá a dokonce porodí syna. Její sbírka Dub, kterou po celý život psala a doplňovala, se dočká vydání a Orlando dokonce získává cenu. Kniha končí v roce 1928, který je totožný s rokem dopsání knihy.

Hlavní postavy, jejich charakteristika: Orlando - muž: je velmi citlivý a vnímavý, se zájmem o literaturu, ale také o ženy, dá se říct, že je trochu sukničkář.
Orlando - žena: využívá svých nově nabytých ženských výhod, ale přesto jí nadále zůstávají její mužské vlastnosti, občas se za muže dokonce převléká.

Autorčin záměr: Hlavní myšlenkou je ukázat, jak se měnila společnost a literatura v průběhu staletí. Kniha také poukazuje na postavení ženy ve společnosti.

Kompoziční a jazykové prostředky: Kniha je napsaná velmi vtipně, ale zároveň chytře a do hloubky, je přemýšlivá stejně jako plná humoru a z pohledu autorky také dost sebeironická. Dělí se na šest kapitol.

Vlastní názor: Orlanda považuji za literární triumf, je to velmi čtivá kniha, i když některé pasáže jsou trochu zmatené. Moc mě zaujala svou nápaditostí.

Filmové adaptace: 1992, Velká Británie, Rusko, režie Sally Potter, v roli Orlanda/Orlandy Tilda Swinton

O autorce: Virginia Woolfová se narodila 25. 1. 1882, žila v Londýně a později v Richmondu. Většinu života trpěla maniodepresí a několikrát se nervově zhroutila. Jejím nejznámějším dílem je Paní Dallowayová z roku 1925, která inspirovala světoznámý román a stejnojmenný film Hodiny. Knihu Orlando napsala v roce1928 a inspirací jí byla přítelkyně Vita Sackville-Westová. 28. 3. 1941 spáchala sebevraždu.


Památka útoků 11. září 2001

11. září 2010 v 12:10 | Marie |  Ostatní
Považuji za důležité uctít dnes památku celkem 2999 obětí teroristických útoků 11. září 2001 na Worl Trade Center a Pentagon. Tato událost je stále šokující, zejména kvůli tomu, že člověk dokáže i ve 21. století způsobit katastrofu světového rozměru s dopadem na světovou politiku, ekonomiku i psychiku obyvatel nejen Spojených států.


Tajné životy slavných spisovatelů

6. září 2010 v 15:30 | Marie |  Virginia Woolf
Tak nějak se mi dostala do rukou kniha Tajné životy slavných spisovatelů od Roberta Schnakenberga a moc se mi líbí, je opravdu vtipně napsaná a hlavně plná drbů .
Objevila jsem tam i Virginii a dočetla se pár zajímavostí. Věděli jste třeba, že:
  • Virginia opovrhovala sexualními styky s muži. Její manžel Leonard se několik let marně snažil se s ní pomilovat a nakonec to úplně vzdal (proč se sakra vůbec brali?!)
  • Společné zájmy Virginie a Leonarda se dají rychle shrnout: podobná chmurná vize budoucnosti lidstva, literatura a ano, sebevraždy. V garáži měli zvláštní kanystr s benzinem, aby se v případě potřeby mohli zabít vdechováním výfukových plynů. Také schraňovali doma smrtelné dávky morfinu.
  • Když Virginia spáchala sebevraždu (utopila se v řece Ouse), její tělo našli až po třech týdnech.
  • Až do pozdního věku psala své romány zásadně vestoje. Inspirovala ji k tomu sestra Vanessa, která byla malířkou.

Kdo je Virginia Woolf?

6. září 2010 v 15:20 | Marie |  Virginia Woolf

Tak jsem od ní konečně taky něco přečetla a jsem nadšená! Je to opravdu skvělá osobnost. A co nám o ní píše wikipedie?

Virginia Woolfová (původně Adeline Virginia Stephen) (25. ledna 1882 - 28. března 1941) byla významnou anglickou spisovatelkou, literární kritičkou, esejistkou, vydavatelkou, filozofkou a feministkou. Zároveň byla členkou Bloomsbury Group, což byla skupina avantgardních umělců a intelektuálů. Některá z jejích děl jsou součástí výuky o modernismu.

Adeline Virginia Stephen (Stephenová) se narodila v Londýně a byla vychovaná spolu s několika vlastními sourozenci i sourozenci z prvního matčina manželství v typické viktoriánské rodině na adrese 22 Hyde Park Gate. Jejím kmotrem byl James Russell Lowell, americký básník a diplomat, který byl přítelem jejího otce.
Již v mládí měla psychické problémy, částečně kvůli incestnímu obtěžování od svého bratra Geralda. Jelikož v tehdejší době bylo zakázáno mluvit o jakémkoliv sexuálním tématu, Virginia mlčela o svém traumatu a začala nenávidět svou fyzickou existenci a své tělo. Po matčině smrti roku 1895 se vztahy v rodině napjaly především emocionálně. Další nevlastní bratr George ji několik let psychicky tyranizoval a navíc i sexuálně zneužíval. Virginia navzdory své mlčenlivosti vše psala do deníků, které si vedla už od dětství. V roce 1904 zemřel na rakovinu i její otec Sir Leslie Stephen, známý redaktor, literární kritik a zakladatel Dictionary of National Biography. Přestože otec podporoval její vzdělání, nikdy si s ním příliš nerozuměla, částečně i kvůli velkému věkovému rozdílu, který mezi nimi byl a také proto, že v jejich rodině byla vždy puritánská výchova a po matčině smrti se z otce stal tyran. V roce 1906 zemřel bratr Toby, Virigina se znovu psychicky zhroutila a poprvé se také pokusila o sebevraždu.
Se sestrou se po otcově smrti přestěhovaly do Bloomsbury, kde se později začala scházet skupina intelektuálů a umělců. Do kruhu přátel patřili Lytton Strachey, Vita Sackville-Westová, Roger Fry, Clive Bell nebo John Maynard Keynes. Hovořilo se o tématech politických, filozofických, ale i o pacifismu nebo feminismu. Tato Bloomsbury Group a její názory ovlivnily i dílo Virginie Woolfové, které může být chápáno jako dialog s Bloomsbury a konkrétně s jejich sklonem k doktrinářskému racionalismu. Woolfová kvůli svým nepříjemným zážitkům z dětství odmítala muže z hlediska fyzické přitažlivosti, o to více se spoléhala na blízká, až intimní přátelství se ženami. I přesto se v roce 1912 provdala za Leonarda Woolfa, člena Bloomsbury Group, kritika a autora statí o ekonomice. Leonard podporoval její spisovatelskou dráhu i revoltu vůči patriarchálnímu pojetí rodinných vztahů a postojům generace pozitivistů a realistů. V roce 1917 Woolfovi koupili ruční tiskařský stroj a založili nakladatelství Hogarth Press, jež vydalo nejen některé knihy Virginie Woolfové, ale i jiná významná modernistická díla, včetně básní T. S. Eliota nebo překladu kompletního díla Sigmunda Freuda.
Woolfová se zabývala rozborem vlastního chování, ovlivněného dětstvím, na základě psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Několikrát byla hospitalizována v psychiatrické léčebně, ale ani přes snahu lékařů a trpělivost manžela, nedokázala překonat své zhoršující se depresivní stavy. V roce 1941 přišla neobyčejně silná duševní krize, Virginia Woolfová trpěla hlubokými depresemi. Kolem zuřila druhá světová válka a jelikož se s manželem (Židem) účastnili protifašistického odboje, tušila, co by ji čekalo, kdyby Velká Británie válku prohrála nebo kdyby byli zatčeni. Vzhledem k neúnosné situaci dne 28. března 1941 spáchala sebevraždu utopením v řece Ouse blízko svého venkovského domu v Rodmellu.

Když bylo Virginii devět let, začala se svými sourozenci vydávat vlastní noviny Hyde Park Gate News, to vydrželo do jejích 13 let. Odmala si také všichni psali deník, jediná Virginia u psaní vydržela celý život. Do tohoto deníku "křičela" to, o čem na veřejnosti musela mlčet, bylo to pro ni určitým osvobozením a také sebepoznáním a utvářením vlastní identity. Od roku 1915 až do své smrti si vedla i "spisovatelský deník". V dnešní době patří k nejcennějším dílům tohoto typu v obrovské hodnotě.

Její první román The Voyage Out (Plavba) vyšel po šestileté práci v roce 1915. Původní název zněl Melymbrosia, ale Virignia jej změnila poté, co jeho vlivem byl knize přičítán politický kontext. V roce 1919 vyšel druhý román Night and Day (Noc a den), jenž je svým pojetím, stejně jako předchozí dílo ještě románem tradičním. Děj se odehrává v Londýně, Woolfová zde srovnává životy dvou přítelkyň Katherine a Mary. Ve 20. letech se ve Woolfové tvorbě začal prosazovat nový, poetičtější a subjektivnější styl, který ji umožnil vyjádřit myšlenky postav a orientovat romány mnohem intimněji a introspektivněji. Jacob´s Room (Jákobův pokoj) byl vydán v roce 1922, vycházel ze života a smrti jejího bratra Tobyho a představuje přelomové dílo, kde již Woolfová našla svůj styl, ve kterém psala pozdější díla, která měla velmi významný vliv na vytvoření "moderní klasiky" spolu s dalšími autory jako byl například James Joyce nebo Marcel Proust. Následovaly romány: Mrs. Dalloway (Paní Dallowayová) v roce 1925, To The Lighthouse (K majáku) v roce 1927 a The Waves (Vlny) v roce 1931. Tyto romány ji zařadily k nejvýraznějším a nejuznávanějším novelistům své generace. Cílem těchto prací bylo odhalení ženského nitra a zkušeností jako alternativy k dominujícímu mužskému pohledu na svět. Zvláštní pozici zaujímá fantaskní román Orlando, vydaný v roce 1928, sledující osud hlavní(ho) hrdiny/hrdinky procházející(ho) různými dobami, od alžbětinského dvora až do roku 1928. Tento román napsala Woolfová na základě rozchodu se svou blízkou přítelkyní Vitou Sackville-Westovou, psaním se léčila a zaháněla depresivní stavy.
Virginia Woolfová byla také plodnou esejistkou, napsala přes 500 esejí do různých časopisů a sbírek. Tato její činnost začala v roce 1905 v Times Literary Supplement.
Ve dvacátých a třicátých letech napsala několik svazků kritických statí - v knize "Vlastní pokoj" (1929), kterou poprvé představila při přednášce na univerzitě v Oxfordu, poukázala velmi důrazně na význam nezávislé ženské literární tradice. Zaměřuje se na popis sil, které bránily nebo naopak podporovaly ženy v možnosti vyjádřit se/ promluvit vlastním hlasem a nekopírovat tedy etablované mužské hlasy. V tomto směru oceňuje dílo zejména dvou autorek - Emily Brontë a Jane Austen, které dokázaly psát jako ženy. Za velmi podstatný prvek ženského psaní považuje mlčení, které poskytuje prostor pro přemýšlení a reflektuje hranice mezi sdělitelným, vypověditelným a nevypověditelným. Kromě tohoto ale reflektuje i problematiku zobrazování ženy jako literárního tématu. V celé eseji hovoří o institucích a tradicích mužských škol tónem výsměšné pokory a uctivosti, aby zesměšnila s nimi spojené patriarchální představy o autoritě a vzdělanosti.
V knize "Tři guineje" (1938) se zabývala především problematikou feminismu a problémy, s nimiž se setkávají ženy-spisovatelky. Z této knihy pochází i známý citát: " …Psaní ženy je vždycky ženské, nemůže jinak než být ženské, a přinejlepším je velmi ženské…". Dlouho opomíjený a potlačovaný ženský přístup k psaní podle její slavné formulace vyžadoval "pět set liber ročně a vlastní pokoj". Toto dílo patří k jedněm z nejvýznamnějších a skládá se ze tří esejí. Hlavními tématy jsou především vzdělání a jeho nerovnoměrná distribuce v závislosti na pohlaví. Woolfová kritizuje nemožnost vzdělání a seberealizaci žen mimo prostředí domácnosti, čímž pokládá základ i pro další feministky, které volaly po změnách podmínek. Problematizuje právě autoritativní situování žen do prostředí domácností skrze nátlak. Woolfová ale také upozorňuje na souvislost mezi nerovnoměrnou distribucí vzdělání a nerovnoměrnou distribucí prestiže a postavení.

Virginia Woolfová patří k nejvýznamnějším modernistům 20. století, je považována za velkého inovátora v oblasti anglického jazyka a jeho užití v beletristickém díle. Ve svých dílech experimentovala s psychologickými motivy a různými možnostmi přerušovaného vyprávění a chronologie, soustředila se na emocionální stavy svých postav.
Woolfová bývá právem označovaná za autorku netradiční, či protitradiční a feministickou. Ve svých dílech se zaměřuje na ženskou každodennost, tedy popis "banálních" faktů, jejichž význam ovšem zůstává společnosti skryt. Snaží se tedy o popis člověka viděného zevnitř, ne pouze na vnější stránku. Spisovatelka popisuje a kritizuje patriarchální poměry, genderově diferencovanou socializaci, stejně jako celkovou strukturu a psychickou náladu viktoriánské doby. Nastoluje na svoji dobu značně provokující téma, tedy vyloučení žen z kulturního, politického a ekonomického života.

Přínos Virginie Woolfové bychom měli bezesporu spatřovat v tom, jak nabourávala "zajeté koleje", jak pronikala genderovými stereotypy. Objevila se v odvětví málo prostoupeném ženami (málo prostupném pro ženy?), v literární tvorbě, kde navíc plnohodnotně konkurovala autorům mužům, čímž dodávala odvahu i dalším ženám spisovatelkám, aby nepsaly jen "do šuflíku", ale aby na svoji tvorbu pohlížely sebevědomě a ukázaly ji světu. Navíc na tehdejší dobu neobvyklé působení ženy v tomto oboru, v podstatě vlastně v jakémkoliv oboru kromě starání se o chod domácnosti, začalo postupně ukazovat světu a především mužům, že i ženy mají co nabídnout, čím zaujmout a že je nutné brát je na vědomí. Neopomenutelný je také její přinos v oblasti zrovnopravňování žen s muži. Virginie Woolfová byla odvážnou spisovatelkou upozorňující na "nezdravé" vytváření neopodstatněných rozdílů mezi muži a ženami, samozřejmě ve prospěch mužů. Soustředila se na problematiku ženy, "ženské pozice", a na radikální kritiku patriarchální společnosti. Upozorňovala na zkostnatělost tradičního patriarchálního uspořádání rodiny a potažmo celé společnosti a výrazně tak posílila rozvoj feministického hnutí, prohloubila jeho argumentaci a stala se tváří vrcholné fáze první vlny feminizmu.
Pro Woolfovou byla otázka útlaku žen globálním problémem. Srovnávala tyranii patriarchálního státu s tyranií fašistického národního státu.

Soubor:VirginiaWoolf.jpg