Srpen 2010

Hodiny

29. srpna 2010 v 18:33 | Marie |  Michael Cunningham
Překlad Miroslav Jindra

Místo a doba děje: Kniha prolíná tři příběhy, první se odehrává v roce 1923 v Richmondu, druhý v roce 1949 v Los Angeles, třetí koncem 20. století v New York City

Základní dějová osnova: První příběh: Virginia Woolfová v prologu páchá sebevraždu, ale pak se vracíme zpět do jednoho dne, kdy žije s manželem Leonardem v Richmondu a píše svůj slavný román Paní Dallowayová. Vstává, snídá, rozmlouvá se služebnictvem a očekává příjezd sestry Vanessy s dětmi, Vanessa přijíždí dříve, než si domluvili, večer odjíždí a Virginii popadne nesmírná touha podívat se do Londýna, odkud se s manželem odstěhovali kvůli její nemoci, utíká na nádraží a kupuje si jízdenku, než však její vlak přijede, dohání ji Leonard a společně se nakonec domluví, že se zpět do Londýna přestěhují. Druhý příběh: Manžel Laury Brownové slaví narozeniny a ona se rozhodne, že než se vrátí z práce, tak mu se synem Richiem jako překvapení upečou dort. Je hodně ovlivněna Paní Dallowayovou, kterou zrovna čte, dort se nepovede a její psychický stav se ještě zhoršuje s návštěvou kamarádky Kitty, která jí sděluje, že musí do nemocnice. Laura nechá Richieho u paní na hlídání a odjíždí do hotelu, kde se ubytuje a sama na pokoji dlouho přemýšlí, pak se pro Richieho vrátí a večer společně s Danem slaví jeho narozeniny. Na konci knihy vyjde najevo, že Laura rodinu po nějaké době opustila. Třetí příběh: Clarissa Vaughanová žije se svou přítelkyní Sally, ale většinu svého času tráví s dlouholetým kamarádem Richardem, který je v pokročilém stadiu AIDS a oslovuje ji Paní Dallowayová. Clarissa se za Richardem toho dne zastaví vícekrát, večer totiž pořádá večírek na jeho počest. Když se za ním staví naposledy, Richard přímo před jejíma očima páchá sebevraždu, večírek se ruší a zbytek večera tráví Clarissa se Sally, dcerou Julií a paní Brownovou, Richardovou matkou.

Hlavní postavy, jejich charakteristika: Virginia Woolfová - žena středního věku trpící maniodepresí v době, kdy tuto nemoc ještě nikdo neznal, je považovaná okolím za podivínku, ale je nadprůměrně inteligentní a přemýšlivá, k sestře má velmi důvěrný vztah a manžel je pro ní nejlepším přítelem.
Laura Brownová - mladá žena, zdánlivě šťastně vdaná, se synem a čekající dceru, vypadá jako dokonale spokojená hospodyňka, ale je neuvěřitelně nešťastná a nechce do konce života obskakovat manžela a vychovávat děti.
Clarissa Vaughanová - žena krátce po padesátce, žijící v opravdu spokojeném partnerství, vydělávající dostatek peněz, jejímž smyslem života je stejně její umírající kamarád.

Autorův záměr: Autor chce ukázat, že přestože je Virginia Woolfová dávno po smrti, stále žije ve svých knihách a dokáže ovlivnit mnohé z nás. Co se týče příběhu Clarissy, chce také poukázat na homosexuální menšinu, jíž je sám členem a na mezilidské vztahy.

Jazyk, umělecké a kompoziční postředky: Kompoziční prostředky nejsou nijak zvláštní, Cunningham používá většinou spisovný jazyk, kniha se dělí na spoustu kratších kapitol, v nichž se střídá vyprávění příběhu Virginie, Laury a Clarissy.

Vlastní názor: Hodiny mě opravdu oslovily, všechny tři příběhy jsou nesmírně zajímavé, jak ten podle skutečné události, tak ty vymyšlené. Opravdu jsem nečekala, že se příběh Clarissy protne s tím Lauřiným a Virginiina povaha je dle mého názoru dokonale vystižena. Přestože je kniha trochu depresivní, vyskytují se zde i dá se říct humorněji pojaté pasáže, třeba kapitola, kde Clarissa rozmlouvá s kamarádkou své dcery. Hodiny řadím mezi mé nejoblíbenější knihy a považuji je za takřka geniální dílo.

Filmové adaptace: 2002, USA, režie Stephen Daldry, v hlavních rolích Nicole Kidman, Julianne Moore a Meryl Streep, film získal Oskara (nejlepší herečka v hlavní roli), Zlatý glóbus, cenu BAFTA a Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně.

O autorovi: Michael Cunningham se narodil v roce 1952 v Ohiu, napsal několik románů, z nichž do češtiny byli přeloženy Domov na konci světa (1990, česky 2005) a Vzorové dny (2005, česky 2006), obě tyto knihy jsem četla. Za Hodiny dostal v roce 1999 Pulitzerovu cenu.


Kdo je Michael Cunningham?

8. srpna 2010 v 17:49 | Marie |  Michael Cunningham
Michael Cunningham je můj nejoblíbenější spisovatel. Bohužel ze všech jeho románu byly do češtiny přeloženy jenom tři (Hodiny, Domov na konci světa a Vzorové dny). A co nám o něm píše wikipedie?

Michael Cunningham (* 6. listopadu 1952, Cincinnati, Ohio) je americký romanopisec. V roce 1999 získal Pulitzerovu cenu za svůj román The Hours (Hodiny).
Michael Cunningham se narodil v Cincinnati, ve státě Ohio, vyrůstal v Pasadeně, v Kalifornii a pobýval také v Evropě. Na Stanford University vystudoval anglickou literaturu. Na univerzitě v Iowě navštěvoval kurzy tvůrčího psaní a získal zde titul magistra krásných umění (M.F.A.). Ještě v Iowě publikoval své první krátké povídky v časopisech The Atlantic Monthly and the Paris Review.
Po dokončení studií dále publikoval povídky v časopisech The Atlantic Monthly, Redbook, Esquire, The Paris Review, The New Yorker a Vogue. Až v roce 1984 vyšla jeho románová prvotina Golden States (Zlaté státy). Kniha nezískala výraznější úspěch. Ten přišel až s dalším románem A Home at the End of the World (Domov na konci světa) v roce 1990. Úryvek z díla pod názvem White Angel (Bílý anděl) vyšel již o dva roky dříve v The New Yorker a jako samostatná povídka se dostal do antologie nejlepších povídek roku 1989.
V roce 1995 vyšel Cunninghamův třetí román Flesh and Blood (Maso a krev). V roce 1998 vyšly The Hours, které mu v jediném roce získaly prestižní Pulitzerovu cenu v kategorii próza a také PEN/Faulkner Award a Gay, Lesbian, Bisexual, and Transgendered Book Award.
Na základě jeho knih The Hours a A Home at the End of the World vznikly stejnojmenné filmy (The Hours v roce 2002 a A Home at the End of the World v roce 2004). V druhém případě Michael Cunningham také napsal scénář.
V řadě rozhovorů z poslední doby Cunningham uvedl, že ačkoli je sám gay a ve všech svých dílech se zaměřuje na homosexuální osoby a témata, neoznačil by se za "gay spisovatele". Jeho knihy v podstatě pojímají homosexualitu jako danost a gay témata vkládají do kontextu soudobé společnosti jako celku.


Kdo je Frida Kahlo?

6. srpna 2010 v 16:06 | Marie |  Ostatní
Příběh Fridy Kahlo se hlavně díky filmu Frida se Salmou Hayek v hlaní roli stal součástí popkultury. Tady je pár informací o ní z wikipedia.cz:

Frida Kahlo, vlastním jménem Magdalena Carmen Frieda Kahlo y Calderón, (6. července 1907 Coyoacán, Mexico City - 13. července 1954) byla mexická malířka počátku 20. století. Malovala ve stylu původní mexické kultury, kterou mísila s prvky realismu, symbolismu a surrealismu. Jako mnozí surrealističtí umělci aktivně podporovala komunismus. Byla ženou mexického malíře Diega Rivery a milenkou komunistického revolucionáře Lva Trockého. Vytvořila 143 maleb, 55 z nich jsou autoportréty. Na otázku proč maluje tolik autoportrétů, odpovědela: "Protože jsem tak často sama, protože já jsem subjekt, který znám nejlépe."
Frida Kahlo se narodila 6. července 1907 jako Magdalena Carmen Frieda Kahlo y Calderon v Coyoacán v Mexiku a byla jednou ze čtyř dcer narozených maďarsko-židovskému otci a matce, španělsko- mexicko-indiánského původu.
Frida překonala dětskou obrnu a v patnácti letech nastoupila do léčebního programu. Avšak její léčba skončila už za tři roky, kdy byla vážně zraněna při havárii autobusu. Po nehodě strávila více jak rok na lůžku, zotavovala se ze zlomeniny páteře, klíční kosti, žeber, pánve, ramena a zranení nohou. I přes velké množství provedených operací Kahlo strávila zbytek života v neustálých bolestech.
Během rekonvalescence začala Kahlo malovat olejomalby. Najčasteji šlo o autoportréty, úmyslně naivní, malované jasnými barvami a plochými formami mexického lidového umění, které jí bylo blízké. Když jí bylo 21, zamilovala se do mexického muralisty (muralismus - hnutí monumentálního malířství v 20. století v Mexiku ) Diega Rivery, který byl o 20 let starší. Roku 1929 se vzali. Jejich manželství bylo velmi bouřlivé, přetrvalo nevěry, tlak Riverovy kariéry, rozvod a následně druhý sňatek, lesbické avantýry Kahlo, její chabé zdraví a také její neschopnost mít děti, kvůli nehodě v autobusu. Pár spolu cestoval do Spojených států amerických a Francie, kde se Kahlo seznámila s významnými osobnostmi ze světa umění a politiky. První vlastní výstavu měla Frida Kahlo v roce 1938 v galerii Julien Levy v New Yorku. Až v roce 1940 si Kahlo užívala značného úspěchu,mnohem slavnější se ale stala až po své smrti.
Frida i její manžel Diego byli velmi aktívními členy Komunistické strany v Mexiku. V červenci 1954 se Frida naposledy objevila ve veřejném vystoupení, když účastnila komunistické pouliční demonstrace. Zanedlouho na to, 13. července 1954, ve věku 47 let Frida Kahlo umírá.
Jednou, když se jí ptali, co udělat s tělem když zemře, odpovědela: "Spalte ho…Nechci být pochovaná. Strávila jsem příliš mnoho času v leže…jen ho spalte!"
Frida Kahlo vědela jak dát svým obdivovatelům poslední sbohem. Během jejího pohřbu způsobil výbuch hořlaviny v otvevřené spalovací peci narovnání jejího těla. Vlasy jí hořely a zářily jako svatozář. Její poslední zápisek do deníku zněl: "Doufám, že konec je radostný - a doufám, že se nikdy nevrátím - Frida."
Její pozůstatky jsou umístěny v urně, která je vystavena v "Modrém domě", který sdílela spolu se svým manželem Diegem Riverem. Rok po její smrti věnoval Rivera dům mexické vládě, aby se z něj stalo muzeum. 12. července 1958 byl "Modrý dům" oficiálně otevřen, jako "Muzeum Fridy Kahlo".
V roce 2002 byl o Fridě Kahlo natočen biografický film v americko-mexické koprodukci nazvaný Frida, v hlavní roli se Salmou Hayek.


Každé jedno z Fridiných děl bylo její zkratkovitou biografií. Za svůj život namalovala přes 200 olejomaleb, akvarelů a kreseb a převážná většina z nich byly autoportréty. Frida Kahlo se vždy bránila tomu, aby byla označována za surrealistickou malířku, ačkoliv k tomuto označení její tvorba vybízela. Argumentovala tím, že nezaznamenává sny, nýbrž realitu. Po celý svůj život stála ve stínu svého slavnějšího manžela, změnilo se to až po její smrti. Je příkladem ženské síly a stala se velkou inspirací pro feministické hnutí, byla průkopnicí tzv. "ženské estetiky".
Klíčové bylo pro její tvorbu chápání vlastní identity, chápání sebe samé jako mestizy, míšenky, ženy evropských a mexických kořenů. Dilema identifikace je esenciální pro chápání jejích děl. Tento rozpor je patrný v obraze Two Fridas z roku 1939, na němž jsou vyobrazeny dvě podobizny této malířky. Na jedné židli sedí v tradičních evropských krajkových šatech, postava na druhé židli je zase oblečená do šatů typických pro Tijuanu.
Identifikace s mexickou kulturou je patrná i v jiném kontextu. Frida s Riverou žili po několik let ve Spojených státech, poznali se se spoustou významných osobností, ale nikdy se doopravdy nesžili s americkou kulturou. Tento odkaz je vepsán do obrazu s názvem Self Portrait on the Border Between Mexico and the United States z roku 1932, na němž stojí rozpolcená Frida zmítající se mezi dvěma světy, na němž jsou jasně znázorněné její mexické kořeny.
Malováním obrazů se také vyrovnávala s neskutečnými bolestmi, které jí od její nehody sužovaly. Známý je obraz Broken Column (1944), na kterém je vyobrazena s rozeklanou hrudí, hřebíky jako symbolem bolesti napíchanými po celém těle a slzami stékajícími po tvářích.
Každým z obrazů vyjadřovala své potřeby a touhy, byly prostředkem, jak se vypořádat s jejím zoufalstvím, osaměním a častými depresemi. Objevoval se v nich strach, touha po dítěti, bolest, zoufalství z divokého vztahu s Riverou. Jejich manželství bylo vášnivé, poznamenané neustálými rozchody a udobřováním. V jejích obrazech je patrná adorace Diega, například na obraze s názvem Frida and Diego Rivera (1931) je jeho postava vyobrazena znatelně vyšší a mohutnější než postava Fridy a je v něm hmatatelný její obdiv k tomuto muži. Diego Rivera byl ústředním motivem mnoha Fridiných obrazů, například oleje s názvem Diego and I z roku 1949. Jde o Fridin autoportrét, kde je Diego vyobrazen v roli "třetího oka" ve středu jejího čela.
Její dílo je propojením aztéckých tradic s křesťanskými. Jde například o obraz z roku 1940 Self Portrait with Thorn Necklace and Hummingbird, na němž má Kahlo na krku trnovou korunu typickou pro křesťanství i pro aztécké kněží. Na konci trnové koruny visí mrtvý kolibřík, symbol jednoho z aztéckých bohů.
V posledním roce svého života zařadila Frida do své tvorby i marxistickou tematiku. Jako velká stoupenkyně komunistického režimu podpořila v roce 1954 své přesvědčení například obrazem Self Portrait with Stalin, na němž je vyobrazena s velkým obrazem Stalina za svými zády nebo Marxism Will Give Health to the Sick ze stejného roku. Kahlo věřila, že ji její politické smýšlení může uzdravit a osvobodit. Její poslední obrazy už nebyly tolik precizní, jsou charakteristické tenkými tahy štětcem a nejasnými detaily.


Kahlo se jako žena necítila jako "zástupkyně slabšího pohlaví". Svými díly ukázala, že si žen váží, čímž potlačila dosavadní patriarchát a zdůraznila nutný boj žen proti patriarchální společnosti. I když i ona se mnohokrát potýkala s ignorací a mnohdy nebyla vnímána jako žena-umělkyně, ale spíše jako žákyně svého manžela. Její výstavy tak paradoxně zvedaly status spíše jemu, než aby přinesly slávu Fridě. Proti tomuto nahlížení společnosti na ženu však vytrvale bojovala, až se jí podařilo vydobít status samostatné umělkyně.
Roku 1938 v Mexiku, se Kahlo seznámila s vedoucí osobností surrealismu, André Bretonem. Tento umělec její tvorbu přijal s velkým nadšením a chtěl, aby se Frida stala umělkyní tvořící v kruhu surrealistů. Přestože její tvorba byla surrealismu a automatickému textu velice blízká, Kahlo odmítla Bretonovu nabídku, neboť na rozdíl od surrealistů, podle svých slov nemalovala sny, malovala vlastní realitu.
Svými obrazy se Frida snažila překlenout vzdálenost mezi svým vnitřním a vnějším světem a z jejího díla je tak patrná snaha o nalezení a obhájení vlastní identity. Právě tato snaha byla jedním z hlavních motivů propagace a fungování feministického hnutí, té doby. Její tvorba byla velmi odvážná a kontroverzní a řadíme ji do postmoderní extrémní kulturní tvorby. Mezi hlavní znaky jejího díla patří: kolísavost mezi viditelným a imaginárním, silná inklinace k zobrazování mutací a alternativ, zahlcení těla vnějšími objekty a především snaha o narušování klasické binarity tělo/ mysl; vnější/ vnitřní. Všechny tyto znaky jsou vlastně vyjádřením přízně k feministickému hnutí, v jehož duchu a v souladu s ním, snad částečně vědomě i nevědomky, tato umělkyně pracovala.
Principy její tvorby a hodnoty, které se v ní zrcadlí, odrážejí niterní rozpoložení Kahlo, která odhodlaně tvořila a obtiskla do svých obrazů názory a potřeby ženy-umělkyně. Autoportréty byly pro Kahlo terapií, která ji sloužila ke smíření se s těžkou nehodou a tělesným postižením. Tělo bylo centrem veškerého vyjadřování a dokázla ztvárnit celý svět v sobě samé. I přes fyzickou bolest a negativní dopady vnějšího světa, které Frida pociťovala, zůstávala naplněna silnou energií. Skrze své malby se také snažila se vyrovnat s pozicí ženy-ne-matky, společnost se tehdy na ženu dívala jako na ženu-matku. Frida sama po dítěti velice toužila, třikrát byla těhotná a třikrát potratila, jednou kvůli svému manželovi, dvakrát kvůli svému zdravotnímu stavu. Narozdíl od Fridy Diego dítě nikdy něchtěl, viděl ho jako přítěž při své tvorbě a cestování po výstavách.
Frida Kahlo neměla žádné iluze o vnějším světě, ani o sobě samé, přesto přinášela svými díly mnoho energie, a to v každém detailu. Z obrazů této malířky je zřejmá prezentace lidské (ženské) identity, ne jako statický objekt, ale jako vyvíjející se a měnící se subjekt, čímž dokazuje hluboké zamýšlení se nad kontrastem v postavením žen ve společnosti a jejich potřebami. Z jejich obrazů také čteme vyobrazení interiéru jako nehostinného a stinného místa, což bývá spojováno s nesouhlasem autorky s pozicí žen v domácnostech. Kahlo zdůrazňuje, že vnitřní svět, tedy domácnost a snad i celá soukromá sféra, může být pro ženu prostorem plným imaginace, vzpomínek a strachů.