Tělo a krev

2. ledna 2015 v 0:44 | Marie |  Michael Cunningham
Překlad Veronika Volhejnová

Docela nedávno v českém překladu vyšel tento už poněkud starší román Michaela Cunninghama (z roku 1996). Byl přeložen vynikající Veronikou Volhejnovou, stejně jako autorovo novější dílo Za soumraku (2010). S chutí jsem tak využila příležitosti odpočinout si na chvíli od povinné četby a ponořit se do slov svého spisovatelského oblíbence.
Román mapuje historii rodiny Stassosových od roku 1935 do roku 1995 (s krátkou konečnou kapitolkou odehrávající se v roce 2035). Můžeme tedy říct, že se jedná o životopisný román, několik členů rodiny totiž sledujeme od narození až po smrt. Constantine Stassos pochází z chudé řecké rodiny a jako mladík emigruje za vizí "amerického snu" do Spojených států. Zde se ožení s mladičkou Mary, Američankou italského původu, a udělá kariéru ve stavebnictví, která jeho rodinu pozvedne z úplné bídy do stavu velmi obstojného materiálního zabezpečení. Výbušný a často agresivní Constantine a pečlivá a úzkostlivá Mary mají tři děti, Susan, Billyho a Zoe. Jejich vyrůstání je plné konfliktů obzvláště s otcem, který děti pokládá za součást realizace svého "amerického snu" a má o jejich vlastnostech a budoucnosti jiné představy, než oni sami. Susan se stejně jako její matka brzy vdá, aby unikla z domova; Billy jako jediný vystuduje vysokou školu, ale ani se neúčastní své promoce a je gay; a Zoe žije bouřlivým životem plným drog a sexu v New Yorku. Susan porodí nemanželské dítě, Bena, kterého vychovává se svým manželem, a dva roky poté se Zoe narodí Jamal, míšenec jehož otce Zoe sotva poznala a vychovává ho s transsexuální Cassandrou. Obě onemocní AIDS.
Cunninghamův rukopis je v Těle a krvi jasně patrný, není to tedy dílo, které by nějak výrazně vystupovalo z řady jeho románů (jako například Vzorové dny). Objevuje se v něm totiž řada elementů, které lze najít i v jiných románech. Překvapivě je většina z nich spojena s postavou Mary. Prvním z nich je scéna, ve které Mary jede do hotelu, aby tam mohla chvíli být sama a přemýšlet, stejně jako Laura v Hodinách (1998). Další dva společné elementy se týkají oslavy narozenin, kterou Mary pořádá. Protože je posedlá dokonalostí, vyhodí první dort, který upeče, opět stejně jako Laura; krátce nato ovšem pochybuje o tom, jestli oslavu zvládne, jestli dokáže trávit čas s celou rodinou, Cassandra ji musí utěšovat a ujišťovat, že všechno bude v pořádku - zde zas Mary připomíná Richarda z Hodin ve scéně, kdy nechce jít na Clarissin večírek. Co se týče elementů společných Tělu a krvi a Domovu na konci světa (1990), nacházíme zde Cunninghamovu zálibu v postavách tvořících nonkonformní rodiny (Zoe vychovává Jamala s Cassandrou) a popis vztahu mezi mladými chlapci (Ben a Jamal jako dospívající připomínají Bobbyho a Jonathana - jsou počáteční písmena jmen jen náhodou?). Abychom nevynechali poslední román, který autorovi vyšel v češtině, Za soumraku, v Těle a krvi je ústředním tématem rodina (ona "krev" z názvu), což připomíná Rebeccu a jejího bratra; a také tělesno, fyzická přitažlivost ("tělo" z názvu) - Peter a Ethan ze stejného románu. Nemyslím si, že fakt, že můžeme objevit tyto opakující se elementy svědčí o omezené Cunninghamově nápaditosti, spíš znamenají, že se autor spisovatelsky a lidsky vyvíjí a proto přepisuje sám sebe, aby se posunul dál. Zároveň čtenáři umožňují vytvořit si bližší představu o tom, jaký je Michael Cunningham - opakující se elementy v jeho mysli musejí hrát důležitou roli, jinak by necítil potřebu přepisovat ty stejné scény, zasazovat je do jiných kontextů.
Dále musím k této knize poznamenat, jak moc mě fascinuje Cunninghamův smysl pro detail. Jak mi umožnil pochopit především skvělý doslov Pavly Horákové, v jeho rozsáhlém textu má snad všechno nějaký význam, i to, co se zdá být naprosto náhodné, nijak nepodložené. Dobrý příklad k ilustraci tohoto faktu jsou jména, která autor zvolil pro své postavy. (Zde musím myslet na předchozí rozebíraný román Regain od Jeana Giona, kde hrají jména postav rovněž důležitou roli). Jedinou postavou, která nás provází románem od začátku až do konce, je Constantine - jméno odkazující na konstantu, na stálost. Constantinovy ženy se jmenují Mary a Magda - narážka na biblickou Marii Magdalénu.
V tomto románu je rovněž patrný vliv, který na Cunninghama měla četba Virginie Woolf. Ten se projevuje například ve scéně, kdy už se Zoe nachází na hranici mezi životem a smrtí a pozoruje stromy na otcově zahradě. Slyší, jak stromy mluví, a sní o tom, že ji pohřbí ke kořenům stromu a ona pak v něm bude dál žít. Toto mi jasně připomíná šíleného Septima Smithe z Paní Dallowayové. Za další inspiraci Virginií Woolf by se dala pokládat kapitola, ve které se Ben utopí, i když jsem si jistá, že tato kapitola je něčím mnohem větším, než pouhou inspirací osudem této spisovatelky. Podle mého názoru se jedná o jednu z nejlepších pasáží knihy, ne-li o tu úplně nejlepší. Cunninghamův styl je brilantní, dokonale plynulý, přirozený a natolik uvěřitelný, že má čtenář pocit, jako by to nebyl Ben, který se topí, ale on sám. Postavu Bena pokládám za velmi zajímavou; zápornou, s tragickým osudem, který mu čtenář i přes všechny jeho špatné vlastnosti a přetvářky vlastně nepřeje. Autor dokáže dokonale rozvinout charakter i tak mladého chlapce, který je sice opravdu neobyčejný, ale uvěřitelný. (Ben zemře ve čtrnácti letech.) To všechno je umožněno volbou vševědoucího vypravěče, který střídavě proniká do jednotlivých postav, a tak neznáme jen jejich vnitřní pocity, ale i to, co si o sobě vzájemně myslí a jak se shodují či liší jejich myšlenkové pochody.

Závěrem - Michael Cunningham mě v tomto románu rozhodně nezklamal, dokonce předčil má očekávání a potvrdil svůj status vynikajícího vypravěče, který nicméně dělá víc, než že jen vypráví příběh o vymyšlených lidech - vypraví příběh, ve kterém se může najít každý a ze kterého v každém čtenáři něco zůstává i po finálním zaklapnutí knihy, ať už jsou to vlastní úvahy o zklamání rodičů, o konceptu a úloze rodiny či o smrti nebo jen živoucí lyrika některé z mnoha pasáží vyznačujících se perfektním ovládáním jazyka a objevováním nejzazších možností uměleckého vyjádření.

 

Jean Giono - Regain

28. prosince 2014 v 1:53 | Marie |  Ostatní
I tento román jsem četla v rámci povinné četby, přestože s předchozí Madame Bovary má společné opravdu asi jen to, že nám je učitel francouzštiny vybral jako povinnou četbu. A pochopitelně také to, že autorem je Francouz, což je vcelku evidentní věc (literatura, kterou rozebíráme, je téměř výhradně literaturou francouzskou - jeden ze způsobů budování "francouzství" uvnitř každého studenta). Jean Giono pro mě ovšem na rozdíl od Flauberta byl zpočátku naprosto neznámým spisovatelem, předpokládám tedy, že je obecně málo známý v české prostředí. Nebo alespoň jeho jméno. Protože řekne-li se Muž, který sázel stromy, to už českému čtenáři něco říká. Nebo bych snad měla říct českému divákovi? Animovaná filmová adaptace této Gionovy novely, příběhu o vytrvalosti a píli, je totiž možná ještě známější než novela sama.
Román Regain (česky vyšel pod názvem Hlasy země, který příliš neodpovídá původnímu titulu) má s tímto u nás slavnějším dílem společné především téma síly lidského ducha a také důležitost aspektu přírody. A i myšlenka a poselství vlastně nejsou úplně jiné, i když zpracování se liší. Jedná se o příběh malé francouzské vesničky ležící uprostřed přírody zvané Aubignane, kterou obývají už jen tři lidé - Panturle, hlavní hrdina románu, stařec jménem Gaubert a starší žena Mamèche. Gaubert odchází bydlet za synem a Mamèche slibuje Panturlovi, že mu najde ženu, a za tímto účelem vesnicí rovněž opouští. Tak se Panturle stává jediným obyvatelem Aubignanu. Není ovšem tak sám, jak by se mohlo stát - je přeci obklopen přírodou, a příroda žije; zde se Giono řídí větou, kterou napsal Victor Hugo: "Vše je plné duší." Panturle tedy žije v přírodě a s přírodou, která ho ovlivňuje a k jejímuž obrazu se proměňuje; stává se divokým jako zvíře, jeho chování není vždy možno nazvat racionálním, rozumově lidským. Příroda je krutá a nelítostná, je zima, všechno jako by Panturlovi odporovalo, příroda představuje nepřátelskou sílu.
Zvrat nastává v okamžiku, kdy do Aubignanu připutuje mladá žena jménem Arsule (kterou tam nasměrovala Mamèche). Panturle doslova znovu objevuje řeč, protože několik týdnů neměl s kým mluvit. Věty jsou krátké, těžkopádné. Ale Arsule v Aubignanu zůstává. S rodícími se lidskými city se Panturle mění ze zvířete znovu ve člověka. Arsule je jeho novou hnací silou. Začne pěstovat obilí. Opraví dům. Všechno dělá jen pro ni. Arsule peče chleba. Nemění se ale jen Panturle, nýbrž celá vesnice a příroda, která ji obklopuje. Najednou není tak nepřátelská. Je to koneckonců ona, která dává lidem obilí. Do vesnice se dokonce přistěhuje další pár s dětmi. Teď teprve je v Aubignanu znovu živo. Na konci příběhu se dozvídáme, že Arsule je těhotná.
Dějová linka je tedy vcelku jednoduchá a kniha se čte lehce. Giono ji nekomplikuje vyšperkovaným jazykem. Proč také, když hlavními postavami jsou venkované. Můžeme říct, že Giono je ve svém způsobu psaní minimalista. V románu nenajdeme žádná příliš dlouhá souvětí ani málo používaná slova (s výjimkou některých zemědělských pojmů, které dnes již neznáme). To vše k vyvolání autentického pocitu z prostého venkova úzce spjatého s přírodou. Nicméně tvrdit, že Gionův román je realistický, by byl velký omyl. Regain je plný metafor a skrytých smyslů, můžeme dokonce tvrdit, že zvláštního mysticismu.
Za nejdůležitější považuji zmínit to, že tímto románem Giono boří představu o tom, že postavou románu může být jen člověk. Ač se to může zdát jako přehnané či absurdní tvrzení, v této knize je důležitou postavou vítr. Autor si zde se zmínkami o větru skutečně hraje tak šikovně, že jeho role v příběhu se stává skutečně fatální. Jarní vánek totiž vzbuzuje v Panturlovi touhu po ženě a Arsule přímo osahává a svádí, jak je to Gionem popsáno. Nebýt větru, Panturle a Arsule by spolu nezačali žít a Panturle spolu s Aubignanem by nebyli zachráněni. Kvůli této postavě personifikovaného větru je Regain označován za pantheistický román. Pantheismus (pan = vše + theos = bůh) je názor založený na přesvědčení, že všechno na zemi je božské povahy a Giono jím byl očividně fascinován. (V řecké mytologii existuje bůh přírody Pan, jehož jméno nacházíme i ve jméně hlavního hrdiny románu a s nímž spojené báje mají jisté společné faktory s Gionovým příběhem.) Giono sám napsal, že romány jsou příliš plné lidí a ignorují přírodní elementy jako plnohodnotné bytosti - podle něj má kopec i řeka svůj charakter a jedná se o velkou škodu, že jsou tolik opomíjeny. Přiznává nicméně, že román nemůže existovat bez člověka. Přesto v Regain předvádí ukázkové spojení člověka a přírody jako sobě rovných.
Chtěla bych se ještě pozastavit u názvu knihy. Slovo "regain" do češtiny nelze přeložit jednoslovným ekvivalentem. Předpona "re" znamená "zas" či "znovu" a podstatné jméno "gain" označuje výhru, výtěžek, zisk. Celé slovo odkazuje na pointu příběhu, a to obnovu života ve vesnici. Nejenže dříve krutá a nepřátelská příroda obživne a začne lidem dávat obilí, ale nový život se již vyvíjí uvnitř Arsule a Panturle tak znovu nachází své lidské já a hlavně své štěstí. Považuji tedy název knihy za velmi vhodně zvolený.
Tento román se mi líbil, přestože příběh je dost zidealizovaný a málo realistický, ačkoliv se tak netváří. Obdivuji Gionovu pečlivost a promyšlenost románu, který, ač na první pohled vypadá jako prostě lehce "hozený na papír", je složitou strukturou, ve které má všechno svůj význam. Kniha posouvá čtenářovo vnímání románové postavy jako takové, nutí ho k přemýšlení o tom, jak se člověk a příroda navzájem ovlivňují. Giono toto dílo zamýšlel pochopitelně mimo jiné jako apel na městský způsob života, hon za často nesmyslnými hodnotami a vzdalování se člověka od jeho kořenů. Díky tomuto všemu jsem ráda, že jsem pro sebe mohla Jeana Giona objevit.


O autorovi: Jean Giono (1895-1970) byl francouzský spisovatel a také scénárista, který ve své rodné zemi patří mezi nejznámější autory. Regain je součástí trilogie románů, vyšel v roce 1930. Novelu Muž, který sázel stromy (v originále L'Homme qui plantait des arbres) napsal v roce 1953. Jeho dílo je naprosto jedinečné, nelze jej zařadit do žádného literárního proudu.

Jean Giono

Gustave Flaubert - Madame Bovary

28. října 2014 v 23:06 | Marie |  Ostatní
Vzhledem k tomu, že jsem si na své škole zvolila literární zaměření, mohlo mi být předem jasné, že se této francouzské literární klasice nevyhnu. Francouzi svou Madame Bovary považují za jeden z největších národních pokladů, a tak na ni literární (i jinak zaměřené) třídy po celé zemi dostávají měsíc. Měsíc na pětisetstránkový román o nudě. Ano, o nudě, protože ačkoliv se vám při oněch dvou slovech "Madame Bovary" (či "Paní Bovaryová", chcete-li) vybaví cokoliv, klidně celý spletitý příběh o mladé ženě provdané za venkovského lékárníka, neustále toužící po lepším životě a snažící se jej dosáhnout milostnými aférami, které spolu s dluhy vedou k jejímu tragickému konci, hlavním tématem knihy zůstává právě nuda. Je to totiž tato nuda, která nutí mysl Emmy Bovary snít o lepším životě a kvůli které podvádí svého manžela Charlese, kupuje si drahé věci a urputně se snaží vyškrábat výš na společenském žebříku. Jako postava mi byla Emma už od začátku knihy nesympatická. Představovala jsem si ji jako věčně nespokojenou, nafoukanou paničku, která se má za něco, co není. Charles se mi naopak zdál být prostým chudákem, který by pro svou ženu udělal cokoliv. Jenže tak jednoduché to není. Než se člověk rozhodne Emmu soudit, měl by se zamyslet nad okolnostmi, které ji do její situace dovedly. Jakou míru svobodného rozhodování asi měly ženy v devatenáctém století? Právě toho, že jako hlavní postavu svého veledíla zvolil ženu, si na Flaubertovi cením, protože v té době to ještě nebylo příliš časté. Stejně tak je obdivuhodná i právě schopnost napsat nečernobílé charaktery. Jenže těch pět set stran skládajících se převážně z popisů... Čtenář si brzy připadá akorát jako největší znalec interiérů venkovských domů francouzské střední třídy devatenáctého století. A jestli tohle za to stojí, to ať si posoudí každý sám za sebe.
Mnohem zajímavější než samotný román se mi zdá téma, do kterého v našem studijním programu zapadá. Studujeme ho jako příklad "psaní a přepisování". Kvůli jednomu z přepisů jsme se vydali do kina na nový francouzský film Gemma Bovery, natočený podle komiksu britské autorky Posy Simmonds. Jedná se o příběh mladého britského páru, který se přistěhuje na francouzský venkov (do Flaubertova kraje). Jejich sousedem je Martin, postarší milovník Madame Bovary. A čeho si hned nevšimne? Že sousedé se jmenují Gemma a Charlie Boveryovi. Jak zvláštní. Rozhodne se je sledovat, tedy hlavně mladou a atraktivní Gemmu, která si ve vesnici hned s někým začne, všechno jako by zapadalo do Flaubertova scénáře... Víc neprozradím, snad jen to, že film není stylově čistý, jako ostatně většina filmů, které dnes vznikají. Při odchodu z kina jsme uvažovali nad tím, zda šlo o špatnou komedii, nebo špatnou tragédii, ale myslím si, že v té chvíli jsme byli až přespříliš kritičtí. Nejspíš jsme si zrovna nechtěli přiznat, že jsme se u filmu pořádně nasmáli u komických scén a byli pěkně zaskočení u scény tragické. S odstupem času bych tedy spíš řekla, že se jedná o vcelku povedenou tragikomedii. Pro nás to nicméně měl být hlavně příklad toho, že na Madame Bovary se jen nepráší ve starých knihovnách, ale stále inspiruje další a další čtenáře a umělce.
Další důležitou myšlenkou tématu "psaní a přepisování" je to, že psát nutně znamená přepisovat. Jako příklad jsme dostali četné Flaubertovy koncepty, které napsal ještě před samotnou konstrukcí konečných vět, které se v románu objevují. Je úžasné vidět, jak dopodrobna si své dílo promýšlel, jak moc mu na něm záleželo. Dokážete si představit, kolik stran konceptů muselo celkově vzniknout, když konečné dílo čítá oněch zmiňovaných pět set stran? My jsme opravdu detailně rozebírali jen jednu scénu z celého románu, jednu z nejslavnějších - tu, ve které se Emma s Charlesem účastní bálu. Když tuto scénu čtete, možná vás ani nenapadne, nakolik je erotická - vždyť jde jenom o tanec. Ale už při pozornější četbě si můžete všimnout různých elementů, které vám poodhalují autorův skutečný záměr, skutečný cíl, kvůli kterému celou scénu psal. Nicméně jen nahlédnutí do jeho konceptů může vaši teorii potvrdit. Je až překvapivé, nakolik Flaubert sám sebe cenzuroval. A to byl stejně nakonec veden soudní proces o nemorálnosti knihy.
Abych to celé nějak shrnula, číst klasiky se vyplatí, ale je nutné o četbě přemýšlet, texty analyzovat, dávat je do souvislostí a nakonec uvažovat o tom, co tyto velké romány znamenají pro čtenáře a literaturu či umění obecně dnes.


O autorovi: Gustave Flaubert (1821-1880) byl francouzský spisovatel, jeho díla jsou považována za přechod mezi romantismem a realismem. Madame Bovary (česky Paní Bovaryová) je jeho nejznámějším dílem, které knižně poprvé vyšlo v roce 1857. Jako další významné dílo můžeme jmenovat román Education sentimentale (Citová výchova) z roku 1869. Označuje se za jednoho z největších evropských spisovatelů.

 


Vita Sackville-West - Le diable à Westease

26. srpna 2014 v 22:22 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Překlad Micha Venaille

Ačkoliv jsem si něco od Vity Sackville-West chtěla přečíst už pomerně dlouhou dobu, čistě ze zvědavosti pramenící z její spojitosti s Bloomsbury Group (obzvlášť jejím intimním vztahem s Virginií Woolf), první její kniha se mi dostala do ruky, až když byl jeden z jejích románů právě čerstvě přeložen do francouzštiny a zaplavil tak knihkupectví frankofonních zemí. Jedná se o knihu Le Diable à Westease, česky Ďábel ve Westease, v originále Devil at Westease.
Tento detektivní román vybočuje z řady knih, které Sackville-West napsala, protože psala spíš poezii, klasické romány bez detektivní zápletiky či knihy o zahradničení. Zde přijímá podobný styl, který tolik proslavila Agatha Christie. Příběh, odehrávající se v poválečné Anglii, vypráví mladý spisovatel Roger Liddiard. Rogera při projížďce po britském venkově uchvátí klid malebné vesničky Westease, rozhodne se zde koupit starší mlýn s přilehlou budovou a natrvalo se zde usadit, aby měl klid pro své psaní. Jen co se stihne seznámit s ostatními obyvateli, obzvláště s profesorem Warrenem, malířem Ryanem, místním pastorem Gatacrem a jeho dcerou Mary, stane se ve vesnici tragická událost - pastor je zavražděn. Do Westease přijíždí inspektor Smith a začíná případ vyšetřovat, to vše s Rogerem, který je událostí velmi zaujatý, po svém boku. Případ se ovšem jeví jako nevyřešitelný - jednak nelze najít žádný důvod, proč by někdo mírumilovného pastora zavraždil, a pak také mají všichni obyvatelé vesnice nepopiratelné alibi. Jak se příběh odvíjí dál, případ je čím dál zamotanější, čtenář ve stále větším napětí a Roger s Mary se sbližují a brzy si vyznávají lásku. A asi nikoho nepřekvapí, že tím, kdo celou záhadu nakonec vyřeší, není Scotland Yard, ale Roger.
Devil at Westease není špatná detektivka, ale není to ani detektivka dobrá, spíš průměrná. Příběh dodržuje klasické schéma tohoto žánru a ani jazyk není nijak originální. Z toho usuzuji, že Sackville-West se snažila napodobit detektivní romány, které četla, a zároveň dostat na papír svůj vlastní nápad, svou vlastní zápletku; nicméně se nejedná o žánr, který by jí byl vlastní. Příště bych tak radši sáhla po něčem jiném z pera této autorky, a to po nějakém z románů, který "prošel" u manželů Woolfových, literárně jistě velmi přísných, a dočkal se tak u nich pozitvní kritiky.


O autorce: Vita Sackville-West (1892-1962) se narodila do britského šlechtického rodu a svým aristokratickým životem své kořeny rozhodně neopomíjela, ačkoli byl často poněkud nespoutanější, než by se čekalo. Vdala se za britského diplomata Harolda Nicolsona, se kterým měla dva syny a založila slavnou Sissinghurst Castle Garden, nádhernou zámeckou zahradu ve Východním Sussexu, která je dnes vyhledávána turisty. Její vztah s Virginií Woolf dal vzniknout slavnému románu Orlando (1928), který je Vitě také věnován. Jmenujme ještě další její díla: romány The Edwardians, (Edvardovci) z roku 1930, částečně autobiografickou kritiku aristokratické společnosti a All Passion Spent (Všechny zmizelé vášně) z roku 1931, román o staré ženě, který sklidil největší úspěch u čtenářů. Devil at Westease napsala v roce 1947, šest let po Virginiině smrti.


The Voyage Out (Plavba)

6. srpna 2014 v 22:57 | Marie |  Virginia Woolf
s předmluvou Michaela Cunninghama

V roce 1915 bylo Virginii Woolf třicet tři let a světlo světa spatřil teprve její první román - The Voyage Out, česky Plavba, nicméně český překlad nikdy nevznikl. Kniha vyšla po devíti letech psaní a hlavně přepisování.
Ačkoliv je to prvotina a od pozdějších děl se, jak ještě uvidíme, v mnohém liší, přesto se dá děj románu shrnout do jedné věty, stejně jako u ostatních románů Virginie Woolf. Plavba je tedy o čtyřiadvacetileté Rachel Vinrace, která spolu s dalšími lidmi pluje na lodi svého otce do Jižní Ameriky, kde se v uzavřeném, výhradně britském společenství zamiluje, zasnoubí, onemocní a zemře. Hlavními tématy jsou tedy mládí, láska, štěstí, smrt, v přeneseném autorčině podání tedy vlastně absurdita a subjektivita plynutí času, což je pro ni, dá se říct, nejtypičtější téma. Už v prvním románu se jí tedy daří nalézat to "své" téma, kdyby tak někdo třeba chtěl pochybovat o autorství, bylo by to nemožné.
Nyní se ale podíváme na rozdíly ve srovnání s pozdější tvorbou, kterých bude podstatně víc. Například hned jedna z dalších hlavích charakteristik stylu Virginie Woolf - metoda proudu vědomí. Tu bychom v Plavbě nenašli. Román je psán konvenčnějším stylem, který ze své většiny nemá nic společného s literárními experimenty ani balancováním mezi prózou a poezií. Najdeme tu jak realistické, i když interně viděné popisy, tak vzhledem k pozdějšímu stylu opravdu obrovské množství dialogů a přímých mezilidských interakcí. Ač se to tedy nemusí na první pohled čtenáři zdát, román je velmi dějový, respektive děj je centrálním motivem knihy. A tento příběh by se dal, rovněž pro autorku netypicky, označit za příběh schématický, za příběh postrádající určitou originalitu konceptu (tolik často dokola omílané téma zásnub a manželství). Proto je Plavba často přirovnávána k románům Jane Austen. Dále se román točí kolem výjimečného množství postav, a to jak na lodi, kde se mimo jiné objeví i manželé Dallowayovi, tak později v cíli cesty. Za všechny jmenuji Helen Ambrose, Rachelinu tetu, Rachelina snoubence Terence Heweta a jeho přítele Hirsta, kteří by se dali označit za centrální charaktery. Helen, manželka intelektuála, který překládá knihy z řečtiny, se má o Rachel, která v dětství ztratila matku a byla vychována otcem a tetami, starat. Je poněkud zděšena Rachelinou naivitou a neznalostí života natolik závažnou, že ji nemůže omluvit ani věk. Osmadvacetiletý Terence je spisovatel pracující na románu pojednávajícím o tichu (nebo o "věcech, které lidé neříkají" - později se podle mě toto téma částečně objevuje v Paní Dallowayové, možná i v dalších románech). Ve společnosti je oblíben, na rozdíl od svého nejlepšího přítele Hirsta, kterého Rachel zpočátku nesnáší, ale nakonec jí i ten svým způsobem přiroste k srdci (přestože si Hirst rozumí spíš s Helen). To už je však k ničemu, Rachel umírá.
Po všech těchto odlišnostech nesmím opomenout ještě jednu zásadní shodnost - části autorčiny osobnosti propůjčené hlavní postavě. Virginia Woolf přeci také jako malá přišla o matku a její otec byl, stejně jako Rachelin, výjimečný muž své doby. Jestli trpěla v Rachelině věku i stejnou naivitou, to zůstává otázkou, nicméně naivní a neznalá života je v mládí i Clarissa z Paní Dallowayové (rovněž vychovávána tetou - znamená tedy pro Virginii Woolf ztráta matky jistou absenci vědomostí a zkušeností v pozdějším životě?). Plavba by se tak dala označit za román, ve kterém se Virginia Woolf snaží nějakým způsobem vyrovnat se vztahem ke svým rodičům, stejně jako v K majáku.
Zkusila jsem si přeložit krátkou pasáž ze začátku románu do češtiny jako malou ochutnávku. Tady je originální znění, následuje překlad:

"Great tracts of the earth lay now beneath the autumn sun, and the whole of England, from the bald moors to the Cornish rocks, was lit up from dawn to sunset, and showed in stretches of yellow, green, and purple. Under that illumination even the roofs of the great towns glittered. In thousands of small gardens, millions of dark-red flowers were blooming, until the old ladies who had tended them so carefully came down the paths with their scissors, snipped through their juicy stalks, and laid them upon cold stone ledges in the village church. Innumerable parties of picnickers coming home at sunset cried, "Was there ever such a day as this?" "It's you," the young men whispered; "Oh, it's you," the young women replied. All old people and many sick people were drawn, were it only for a foot or two, into the open air, and prognosticated pleasant things about the course of the world. As for the confidences and expressions of love that were heard not only in cornfields but in lamplit rooms, where the windows opened on the garden, and men with cigars kissed women with grey hairs, they were not to be counted. Some said that the sky was an emblem of the life to come. Long-tailed birds clattered and screamed, and crossed from wood to wood, with golden eyes in their plumage.
But while all this went on by land, very few people thought about the sea. They took it for granted that the sea was calm; and there was no need, as there is in many houses when the creeper taps on the bedroom windows, for the couples to murmur before they kiss, "Think of the ships to-night," or "Thank Heaven, I'm not the man in the lighthouse!" For all they imagined, the ships when they vanished on the sky-line dissolved, like snow in water. The grown-up view, indeed, was not much clearer than the view of the little creatures in bathing drawers who were trotting in to the foam all along the coasts of England, and scooping up buckets full of water. They saw white sails or tufts of smoke pass across the horizon, and if you had said that these were waterspouts, or the petals of white sea flowers, they would have agreed.
The people in ships, however, took an equally singular view of England. Not only did it appear to them to be an island, and a very small island, but it was a shrinking island in which people were imprisoned."


"Velké plochy země teď ležely pod podzimním sluncem a celá Anglie, od holých vřesovišt po Cornishské skály, byla osvětlena západem slunce, a jevila se jako úseky žluté, zelené a fialové. V tomto světle se třpytily dokonce i střechy velkých měst. V tisících zahrádkách kvetly miliony tmavočervených květin, dokud staré dámy, které se o ně tak pečlivě staraly, nesešly dolů s nůžkami a nepřestřihly jejich šťavnaté stonky, a nepoložily je na studené kamené římsy vesnického kostela. Nesčetné skupiny výletníků přicházející domů při západu slunce křičely: "Byl už někdy vůbec takovýhle den?" "Jsi to ty," zašeptal mladík; "Ó, jsi to ty," odpověděla mladá žena. Všichni staříci a spousta nemocných vstali a, i když třeba jen na krok či dva, vyšli na čerstvý vzduch, a předpověděli radostné věci o budoucnosti světa. Vyznání a výrazy lásky, které bylo možno zaslechnout nejen v kukuřičných polích, ale i v pokojích osvícených lampami, kde s okny otevřenými do zahrady muži s doutníky políbili ženy s šedými vlasy, ani nepočítaje.Někteří říkali, že nebe je symbolem života, který ještě přijde. Dlouhoocasí ptáci hrčeli a ječeli a přelétali ze dřeva na dřevo, se zlatými oky v peří.
Ale zatímco se tohle všechno dělo na zemi, málokdo pomyslel na moře. Považovali za samozřejmost, že moře je klidné, a tak, když v mnoha domech, na jejichž okna do ložnice ťukají popínavé rostliny, páry nemusely před polibky zamumlat: "Pomysli dnes v noci na lodě," nebo "Díky bohu, že nejsem správcem majáku!" Představovali si, že když lodě mizely na obzoru, prostě se roztály, jako sníh ve vodu. Pohled dospělého ovšem nebyl o moc jasnější než pohled malých stvoření v neckách, která se čachtala v pěně po celém anglickém pobřeží a nabírala kýble plné vody. Viděli bílý písek nebo kouřové mraky přecházet přes horizont, a kdybyste řekli, že se jednalo o průtrž mračen nebo o okvětní lístky bílých mořských květin, souhlasili by.
Nicméně lidé na lodích měli rovněž jednotný pohled na Anglii. Nejen, že se jim jevila jako ostrov, a to ostrov velmi malý, ale byl to scvrkávající se ostrov, na němž byli lidé uvěžněni."

Pasáže jako tato nám podle mě dokazují, že začátky Virginie Woolf jsou dost jasnou předzvěstí jejích pozdějších mistrovských děl. Jen ten překlad českému čtenáři zatím bohužel chybí. Nezbývá tedy, pokud to jazykové schopnosti dovolují, sáhnout po tomto vydání v originálním jazyce, které jako malý bonus nabízí předmluvu vynikajícího amerického spisovatele Michaela Cunninghama, který se později svým románem Hodiny zasloužil o zvýšení zájmu čtenářů o tuto autorku.

9780375757273

John Updike - Kentaur

27. května 2014 v 21:52 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
český překlad Igor Hájek, francouzský překlad L. Casseau

K této své další nepovinně-povinné četbě jsem se dostala následovně - zadáním bylo najít moderní román inspirovaný antikou. Ihned mě napadl Joycův Odysseus, kterého si sice chci přečíst už delší dobu, nicméně jsem si ho teď kvůli rozsahu nemohla dovolit. Dál mi na mysl žádné tituly nepřicházely, byla jsem tedy nucena trochu pátrat. A překvapilo mě, kolik moderních románů inspirovaných antikou vlastně existuje. Nakonec jsem si mezi nimi zvolila právě Updikova Kentaura, který se mi zdál podle krátkých shrnutí děje, která jsem četla, nejzajímavější. A tak jsem se znovu ocitla v té zvláštní situaci, kdy čtete původně anglický román ve dvou různých překladech.
Román, jehož děj se odehrává v roce 1947 v americké Pensylvánii, začíná scénou, kdy je hlavní hrdina, středoškolský profesor fyziky George Caldwell, při hodině jedním ze svých studentů zasažen ostrou šipkou do kotníku. Tento začátek považuji za velmi zdařilý, protože vtahuje čtenáře přímo do centra dění. To, co následuje, rozhodně nemůže nudit - Caldwell odchází ze třídy, aby požádal o ošetření rány svého přítele školníka, přičemž jak sebou bolest zmítá a jak se stupňuje, lidé, které Caldwell míjí, když bloumá po škole, se mění v bytosti antické mytologie; on sám je kentaur Chirón, který byl podle řeckých bájí rovněž zasažen šípem a který obětoval svou nesmrtelnost ve prospěch svého žáka Prométhea. Když se vrátí do třídy, bizarní vize neustávají; naopak, zde se mění v naprosto racionálně nepodložené halucinace, aspoň tak se čtenáři jeví. Počáteční nadšení z netradičního způsobu psaní a pojetí románu však na následujících stranách bohužel postupně vyprchává. Setkáváme se z Caldwellovým synem Peterem, druhou nejdůležitější postavou příběhu. Narozdíl od kapitol soustředěných na jeho otce, Peter vypráví v ich-formě, což však nečiní z Petera postavu důležitější, poněvadž je to jen prostředek, jak popsat a jak proniknout pod kůži postavě George Caldwella. Příběh sám o sobě se dá shrnout v pár větách: otec se synem vstávají, jedou spolu do školy, kde každý řeší své víceméně běžné starosti, potom spolu jedou do blízkého velkoměsta, kde otec navštíví lékaře, následně nemohou nastartovat auto, a protože už je moc pozdě a auto nelze jednoduše opravit, jsou nuceni přenocovat v hotelu. Potíže s autem je neopouští - následující den s ním kvůli množství sněhu nemohou vyjet kopec, na němž se nachází vesnice, kde bydlí. A potom se na jejich škole koná zápas v košíkové. Všechny strany, na kterých se odehrává tento příběh, nejsou podle mého názoru ničím zajímavé, ničím nijak výrazně nevynikají. Jediným oživujícím elementem je fakt, že obyčejné realistické popisy a běžné každodenní dialogy mezi postavami jsou sem tam prokládány výjevy z mytologického příběhu o kentauru Chirónovi. Updike si mě získal zpět na svou stranu až na úplném konci, kde věnoval jednu kapitolu již dospělému Peterovi, umělci, který vzpomíná na otce. Tato kapitola má zvláštní náboj jakési nostalgie a zároveň vzrušení ze života, ve kterém otec již nefiguruje. Na úplný závěr románu se opět ocitáme v antickém Řecku, kde přihlížíme scéně Chirónovy smrti.
Kentaur je tedy náhled do životů otce a syna, který nám umožňuje zkoumat křehký vztah, který mezi sebou mají, mezitím co každý bojuje se svými vlastními starostmi, ať už se jedná o první lásku a strach z přijetí nebo o nemoc a bolest. V neposlední řadě máme před sebou příběh lásky otce, který se pro svého syna obětuje. Reálný a moderní svět se míchá se světem antickým, otázka smrti zůstává v celém románu všudypřítomná. A je to právě tahle otázka, kolem které se všechno točí a která je pro román charakteristická. Updike se ptá, zda je možné být někdy připraven na smrt, byť i jako starý a nemocný člověk. Jako téma jistě zajímavé, nápad s odrazem antiky v moderním světě rovněž, ale zpracování mohlo být poutavější a prostší spousty pro poselství románu naprosto zbytečných stran.

O autorovi: John Updike se narodil v roce 1932 v Pensylvánii. Je mnohokrát oceněným autorem románů, poezie a novel, mimo jiné obdržel i Pulitzerovu cenu. Román Kentaur (v originále The Centaur) poprvé vyšel v roce 1963 a byl oceněn americkou National Book Award pro rok 1964.

John Updike

Truman Capote - Snídaně u Tiffanyho

29. dubna 2014 v 17:26 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Překlad Jarmila Fastrová

Snídaně u Tiffanyho, novela Trumana Capota z roku 1958, se dnes řadí mezi klasická díla moderní americké literatury. Autorovi se v ní daří na několika málo stranách rozehrát poutavý i dojemný příběh mladého začínajícího spisovatele, který se sbližuje s Holly Golightly, původně chudou vesnickou dívkou, které se podařilo dostat do vyšší společnosti a žít si bohémským životem, aniž by pracovala. Stýká se totiž s bohatými muži, kteří jí kupují drahé dárky. Capote Holly označil za "americkou gejšu". Vypravěč, "Fred", jak ho Holly nazývá po svém starším bratrovi, kterého jí připomíná, bydlí s Holly ve stejném domě. Z povrchní sousedské známosti se postupem času stává přátelství. Během intimních hovorů se "Fredovi" daří pronikat čím dál hlouběji do Hollyiny duše a poznává ji tak nejen jako skandální a přelétavou mladou ženu, ale také jako citlivé a snivé stvoření. Dozvídá se také, že Holly chodí za peníze navštěvovat do vězení známého zločince, vydávajíc se za jeho neteř. Vztah mezi "Fredem" a Holly také sem tam zaskřípe, ale ve finále se vždy usmíří. Ale v okamžiku, kdy si "Fred" myslí, že Holly už opravdu dobře zná, objeví se před jejich domem jistý doktor Golightly, který se představuje jako Hollyin manžel. Až teď se vypravěč dozvídá celou pravdu, že z Holly se jako z malé holky stal sirotek, že s bratrem byli nuceni krást, aby se udrželi při životě, že doktor se jich ujal a Holly od něj nevděčně utekla... Přes počáteční šok toto zjištění "Fredovi" umožňuje získat na ni úplnější pohled. A jak to s Holly dopadne? Zaplete se do zločineckého skandálu, přestože je sama v podstatě nevinna, a utíká se svým přítelem do jižní Ameriky. Ještě před tím, než fyzicky úplně zmizí z "Fredova" života, prožíváme s ní její obavu, že nikdy nezjistí, co jí vlastně patří, dokud to nezahodí, což je dokázáno na příkladu jejího kocoura, kterého nejdřív nemilosrdně vypustí na ulici, ale potom ho chce zpátky. "Fred" po Hollyině úprku kocoura dlouho hledá, a dokonce ho najde, to už se však Holly nikdy nedozví. Zmizí beze stop. Až jednoho dne objeví společný přítel našich dvou hlavních hrdinů, barman Joe Bell, v novinách fotku afrického domorodce s vlastnoručně vyřezanou dřevěnou soškou s obličejem tolik podobným právě Holly. A k tomu připojený příběh o návštěvě tří bělochů v jeho vesnici, včetně jedné mladé ženy. Tady vlastně novela začíná, tady se vypravěč noří do svých vzpomínek na onu femme fatale...
Snídaně u Tiffanyho je příjemná, svěží, dojemná, smutná, vtipná i nostalgická, zkrátka proměnlivá stejně jako sama hrdinka, kolem které je příběh soustředěn.


O autorovi: Truman Capote (30. září 1924 - 25. srpen 1984) byl americký spisovatel, scénárista a dramatik. Velké množství jeho povídek, novel, divadelních her i jiných literárních útvarů je dnes považováno za klasická literární díla. Snídaně u Tiffanyho poprvé vyšla v roce 1958 a dočkala se slavného filmového zpracování o dva roky později s Audrey Hepburn v hlavní roli.

Truman Capote

Angelica Garnett - Deceived with Kindness

3. března 2014 v 2:30 | Marie |  Jiní angloameričtí autoři
Podtitul těchto pamětí vcelku nedávno zesnulé britské malířky a spisovatelky zní "A Bloomsbury Childhood", tedy "Bloomsburyovské dětství". A je podtitulem trefným, neboť Angelica Garnett měla tu čest (či tu smůlu?) vyrůstat opravdu v centru dění, obklopena vlivnými umělci skupiny Bloomsbury Group, význačnými osobnostmi své doby. V této své knize se soustředí na období od svého narození do rané dospělosti.
Matkou Angeliky Garnett byla malířka Vanessa Bell, sestra Virginie Woolf, a jejím otcem Duncan Grant, profesí opět malíř, přestože se celé své dětství považovala za dceru kritika umění Clivea Bella. Tento fakt je vlastně ústředním motivem celé knihy, a odkazuje k němu i titul, Deceived with Kindness, Laskavě oklamána.
Proč laskavě? Protože všechny ty lži byly jen prostředkem, kterým se ji matka snažila chránit před ne příliš příjemnou skutečností, totiž tím, že Angelica není dcerou jejího manžela, že jejím otcem není otec jejích bratrů. A byla to také ochrana před společností, před tím, že by mohla Vanessu jakožto matku nemanželského dítěte odsoudit. Nezapomeňme, že se nacházíme ve vyšších britských společenských kruzích první poloviny 20. století.
Jenže Bloomsbury Group si žila vlastním bouřlivým životem, který se často vymykal dobovým konvencím. Vanessa Stephen se vdala za Clivea Bella a narodili se jim dva synové, Julian a Quentin. Nicméně Vanessa měla milostný poměr s Duncanem Grantem, který se sám o něco později zamiloval do Davida Garnetta, spisovatele a editora. A do tohoto zmatku přišla jednou o Vánocích na svět malá Angelica.
Své dětství trávila střídavě ve venkovském domě nesoucí jméno Charleston, kde byly její dny prozářené sluncem a plné her v přilehlé zahradě domu, ať už o samotě či s bratry, a v Londýně v domě na Gordon Square, kde se setkávala se spoustou dalších umělců i jiných osobností spojených s Bloombury Group. Takové prostředí ji pochopitelně ovlivnilo na celý život.
Ale ve vzpomínkách Angeliky Garnett na dětství figuruje i spousta dalších míst. Dům Bellových, jejích "oficiálních" prarodičů, jihofrancouzské město Cassis, kde se zrodilo její doživotní pevné pouto s Francií, internátní škola, kam ji matka v deseti letech poslala. Všem těmto místům jsou v tomto pořadí věnovány jednotlivé kapitoly. Následně se vrací k popisu života v Charlestonu, kde vlastně žila v nonkonformním rodiném modelu - s matkou i "oběma svými otci". Použití uvozovek zdůvodňuji jejím následujícím výrokem: "Vanessa se uspokojovala předstíráním, že mám dva otce. Ve skutečnosti jsem ale neměla žádného." Duncan byl totiž na roli otce příliš nezodpovědný; jako malá ho milovala a vzhlížela k němu, ale vztah mezi ní a tímto lehkomyslným bohémem nikdy nebyl vztahem rodičovským. Clive se sice jevil jako zodpovědnější a praktičtější, nicméně si byl při výchově Angeliky vžy vědom toho, že ve skutečnosti není jeho dcerou, a to se do jejich vztahu nutně promítlo. Jak se snažila ve svém životě nahradit chybějící postavu otce se blíže dozvídáme na konci knihy.
V následující kapitole vzpomíná na Woolfovy, svou tetu a strýce. Leonard se jí jevil jako přísný intelektuál, k Virginii měla blíž. Ta pro ni sice byla tak trochu onou "šílenou tetičkou", nicméně v sobě dokázala najít porozumění k jejímu vnímání světa. Virginia byla přesvědčena, že malá Angelica v sobě chová bohatý fantazijní svět, který ji fascinoval a do nějž se snažila všemi způsoby proniknout, stát se jeho součástí. Angelica se projevuje také jako bystrá pozorovatelka rozdílů a sesterského vztahu mezi Virginií a její matkou; Vanessa, spíš vážná a obávající se o Virginiino zdraví, a Virginia, někdy sice zcela vyčerpaná a nemohoucí, ale většinou velmi živá, až vášnivá, dožadující se neustálých projevů náklonnosti.
To už však přicházíme ke kapitole, která je poznamenána tragédií. Angeličin nejstarší bratr Julian umírá ve španělské občanské válce. Jindy živoucí Charleston zahaluje smutek, podobně jako předtím po smrti blízkého přítele, malíře Rogera Frye, nyní se ovšem jedná o ztrátu člověka opravdu z těch nejbližších. Naprosto zaskočená a na smrt dítěte nepřipravená Vanessa se uzavírá do sebe, Angelica trpí neschopností jí jakkoliv pomoci.
Ve svých čtyřiadvaceti letech se Angelice daří téměř nemožné, totiž šokovat své nejbližší, zvyklé takřka na vše. Po milostném poměru, trvajícím ještě za života jeho předešlé ženy, vstupuje do manželství s o více než čtvrt století starším Davidem Garnettem, přezdívaným Bunny. Ano, tím samým Davidem Garnettem, který býval milencem obou jejích rodičů. Jak v knize sama tvrdí, tento sňatek, ze kterého vzešly čtyři dcery, ale skončil rozvodem, byl jen její pokračující touhou po otcovské lásce. Vanessa a Duncan, pociťující rozhořčení nad sňatkem své dcery s někým o tolik starším a zároveň žárlivost vzhledem ke společné intimní minulosti, kterou s Bunnym prožili, ani nebyli pozváni na svatební obřad.
Memoár končí kapitolou nazvanou "Vanessina smrt". Vanessa Bell zemřela po dlouhé nemoci v době, kdy Angelica už sama byla matkou. Popisuje zde jakousi prázdnotu, kterou náhle v Charlestonu pociťovala, když Vanessa, která ho nějakým způsobem naplňovala, vtiskávala mu svou duši, zmizela. A zároveň se snaží nějak vyrovnat se životem své matky, s okolnostmi, za kterých ji přivedla na svět a se kterými se pak musela navždy potýkat. Vždyť Vanessa jí oznámila pravdu o jejím otci, až když jí bylo sedmnáct! (Přestože se nedá říct, že by touto zprávou byla nějak zaskočena - tak nějak to tušila už delší dobu.) Ale když se Angelica setkává s reakcemi Clivea a Duncana na Vanessinu smrt, uvědomuje si, jak důležitá pro ně tato žena byla, a kolik lásky k sobě vlastně chovali lidé, v jejichž obklopení vyrůstala. A přestože nesplňovali její ideály dokonalých rodičů, i ona sama byla jako dítě velmi milována.


O autorce: Angelica Garnett, rozená Bell, se narodila 25. 12. 1918 a zemřela 4. 5. 2012 ve věku devadesáti tří let. Její kniha Deceived with Kindness poprvé vyšla v roce 1984 a sklidila pozitivní ohlasy kritiků. Kromě ní je autorkou také dalšího memoáru, The Eternal Moment (1998), a autobiografické fikce The Unspoken Truth: A Quartet of Bloomsbury Stories (2010). Posledních třicet let svého života strávila v jižní Francii.


Alexandra Harris - Virginia Woolfová

18. února 2014 v 0:02 | Marie |  Virginia Woolf
Překlad Kateřina Hilská

Při psaní titulu této knihy jsem se pozastavila, než jsem dopsala za jméno Virginie Woolf ono "ová". Za normálních okolností by mě ani nenapadlo ho napsat, nicméně když se jedná o český název knihy, nemám na výběr. Jenom se stále pořád a pořád dokola ptám: když už tedy musíme přechylovat svá jména, proč to provádět i jménům cizím? Vždyť tímto způsobem všechny ty ženy vlastně přejmenováváme, odebíráme jim jejich skutečné jméno...
Nyní už ke knize. Jedná se o úspěšný životopis Virgine Woolf, který spatřil světlo světa teprve nedávno, v roce 2011. Sklidil chválu kritiků a spoustu pozitivních ohlasů čtenářů. Tomuto úspěchu se nelze divit. Autorka si při psaní moc dobře uvědomovala, že není první životopiskyní této slavné britské představitelky moderní literatury, a tak vytvořila životopis, který je jiný, než ty přechozí (toto je jen můj troufalý předpoklad, jiné životopisy VW jsem zatím nečetla). Její kniha je životopisem Virginie Woolf napsaným ve 21. století, a především psaným pro 21. století. Jméno Virginie Woolf si za tu dobu, která od její smrti až do současnoti uběhla, získalo jisté postavení v kulturní společnosti, které bylo v průběhu času více či méně proměnlivé. Někdy jsme tuto spisovatelku zasunuli do pozadí za její současníky, jindy jsme o ní naopak horlivě diskutovali, četli, překládali a rozebírali její díla, snažili se porozumět jejímu životu. Právě proto je zajímavé poskládat její životopis i teď; nějak si to všechno shrnout, udělat si jasno, o kom vlastně mluvíme, pohledět na díla Virginie Woolf v kontextu jejích životních radostí a bojů.
Styl, který Harris pro svou knihu zvolila, je velmi čtivý a nesmírně přirozený a živý. Přímo svádí čtenáře k nahlédnutí do všech období spisovatelčina života, a ten tak prožívá s Virginií traumata z dětství, první literární úspěchy, intenzivní a vášnivá přátelství... Téma autorka pojala opravdu do hloubky, snaží se nezkreslovat a být objektivní. Tím dosáhla vyváženosti životopisu, jenž je obohacen nejen nesčetným množstvím citací, ale také mnoha fotografiemi a reprodukcemi obrazů. Zároveň nabízí i srozumitelné a přístupné výklady spisovatelčiných děl.
Obzvlášť povedený se mi zdá závěr knihy. Autorka zde vyjmenovává současné umělce, pro které se Virginia Woolf stala inspirací, a na jejich příkladu, a také příkladu současných čtenářů této velké modernistické spisovatelky dokazuje, že ač se pohled na ni vždy měnil a neustále mění, nejdůležitější je to, že ji stále čteme a mluvíme o ní; že se necháváme unášet jejími fascinujícími prózami a polemizujeme nad jejím životem; a to ji vlastně pořád udržuje na živu. Virginia Woolf je stále mezi námi.


O autorce: Alexandra Harris se narodila v roce 1981 a vystudovala anglistiku na Oxfordu. Životopis Virginie Woolf je její druhou knihou, za tu první, Romantic Moderns, získala cenu britského deníku Guardian, The Guardian First Book Award. Je profesorkou na liverpoolské univerzitě.


Julie Maroh - Le bleu est une couleur chaude

25. prosince 2013 v 21:04 | Marie |  Ostatní
Možná jste zaslechli o filmu La vie d'Adèle, posledním vítězi festivalu v Cannes, nejnovějším triumfu francouzské kinematografie, který, což je škoda, se nakonec nebude ucházet o Oscara (přestože by na něj měl větší nárok než film Renoir, který se nakonec Francie rozhodla vyslat). Francie o tomto filmu živě diskutuje, pričemž často sama opomíjí fakt, že byl natočen podle knižní předlohy, komiksu Julie Maroh, pod názvem Le bleu est une couleur chaude - z tohoto titulu potom vychází anglický název filmu, Blue Is the Warmest Colour.
Jak už to u kvalitních komiksů bývá, nečiní jim problém svou vizuální stránkou zaujmout a okamžitě čtenáře vtáhnout do děje. V tomto případě do příběhu mladé smutné ženy, která si čte deníky své zesnulé přítelkyně v domě jejích rodičů. Prostřednictvím těchto deníků je nám vlastně vyprávěn celý hlavní příběh, celý život dívky (a později rovněž mladé ženy) jménem Clémentine. Autorka používá barevná okna pro vyprávění současnosti, minulost značí výrazně redukovaná barevná škála, ve které je kromě šedých odstínů ponechána jen ona příznačná modrá barva.
Patnáctiletá Clémentine žijící ve francouzském Lille je holka jako všechny ostatní, zrovna nastoupila na gymnázium a snaží se co nejlépe zapadnout. Kamarádky ji dotlačí k tomu, aby začala chodit s o dva roky starším Thomasem. Clémentine po tomto vztahu sice nijak zvlášť netouží, ale smiřuje se s ním. Ve skutečnosti ovšem sní o dívce s modrými vlasy, kterou potkala na ulici a na kterou nikdy nedokázala zapomenout, přestože si jen vyměnily významné pohledy. Po několika měsících Thomase opouští a svěřuje se se svými tajnými touhami kamarádovi Valentinovi, který jí sám přiznává homosexuální orientaci. Po nějaké době se Valentin rozhodne představit Clém večernímu životu v místních gay klubech. Clémentine se v čistě mužské společnosti, kde je Valentin hvězdou, značně nudí, a tak se od něj odpojí a zamíří směrem k podniku slibujícímu naopak čistě ženskou společnost. Sama netuší, kde se v ní bere ta odvaha vůbec vejít. Posadí se k baru a nespatří nikoho jiného než dívku s modrými vlasy. Dají se do řeči, Clém se dozvídá, že se jmenuje Emma a studuje umění na vysoké škole. Moc dlouho si ale povídat nemohou, protože Emmu odvádí její očividně žárlivá přítelkyně.
Po pár dnech potká Clémentine překvapení - Emma na ni čeká před školou. Clémentininy spolužačky se diví, co tam takové "zjevení" dělá, a o to větší šok pro ně je, když Clém s Emmou odchází. Dívky spolu stráví odpoledne, potom si volají, znovu se sejdou... A po překonání Emminy počáteční zdrženlivosti spočívající v přesvědčení, že Clémentine po ní nemůže doopravdy toužit, se intimně sblíží. Překážkou v absolutním štěstí je jim však Emmina přítelkyně, se kterou se Emma podle svých slov nemůže rozejít, protože jsou spolu už spoustu let a hodně jí toho dluží. Dívky se tak dlouhou dobu schází jen tajně, nakonec se ale Emma se svou přítelkyní přeci jen rozejde.
Teď, když jsou Emma a Clémentine spolu "oficiálně", se Clém rozhodne představit svou lásku svým rodičům. Ovšem ne jako svou přítelkyni, protože její rodiče nejsou příliš tolerantní. Nicméně zvou Emmu jako kamarádku své dcery na večeři a na následovné přespání, při kterém se dívky poněkud hloupě a nešikovně prozradí a to je okamžik, kdy se Clémentinin život obrátí vzhůru nohama. Rodiče je obě vyhodí z domu. Clémentine je nucena dospět mnohem rychleji, než očekávala. Následující roky jejího života jsou v knize podány jen zkrácenou formou; pouze díky obrázkům se tedy dozvídáme, že Clém si nejdřív vydělává jako prodavačka, potom studuje na univerzitě a nakonec skončí jako učitelka angličtiny, to vše s Emmou stále po svém boku. Teď je jim kolem třicítky a jejich vztah je dlouhou dobu až utopicky ideální, Clém si jen všímá jejich rozdílného vnímání sexuality; zatímco pro Emmu je její sexualita i jakýsi politický status, který potřebuje sdílet se světem, pro Clémentine zůstává jednou z nejintimnějších věcí.
Toto šťastné období jejich vztahu končí Clémentininou nevěrou; o muži, se kterým Clémentine Emmu podvede, se ani moc nedozvídáme, je totiž pro čtenáře nedůležitý, stejně jako pro samotnou Clém, která svému naprosto citově nepodloženému činu nerozumí, pořád miluje Emmu a je rozhodnuta s ní zůstat. Impulzivní Emma ji však vyhodí z jejich společného bytu. Clémentine se přestěhuje na gauč ke svému stále nejlepšímu kamarádovi Valentinovi, utápí se v nekonečných depresích a vypěstuje si závislost na nejmenovaných lécích. Když to takhle trvá několik měsíců, Valentin to už nevydrží a volá Emmě, která souhlasí, že se s Clém znovu setká. Pro tu samotnou je to překvapení; Valentin ji odveze na pláž, kde na ni čeká Emma, a zase odjede. Ty dvě se stále nesmírně milují a rychle se usmíří. Všechno vypadá na happy end, ale čtenář už ví, jako to dopadne. Dlouhodobý stres, stav deprese a závislost na lécích vyvolává u Clémentine ještě toho dne na pláži kolaps. Lékaři diagnostikují vážnou srdeční chorobu v tak pokročilém stadiu, že už s ní nejde nic dělat. Clém je připoutána k lůžku, nemůže se pohybovat ani mluvit a její matka spolu s Emmou jen už ve své neustálé přítomnosti u její postele čekají na její poslední vydechnutí. Clémentine píše dopisy; jeden z nich je právě ten pro Emmu, ve kterém jí odkazuje své deníky. Příběh tedy končí smrtí; po noci strávené u Clémentininých rodičů čtením jejích deníků se Emma vydává přemýšlet na tu pláž, kde se k sobě vrátily a kde její milovaná zkolabovala. Zde autorka předkládá konec Clémentinina posledního dopisu Emmě, který by se dal zároveň označit za poselství knihy. Dovolím si citovat:
« Emma, tu m'avais demandé si je croyais que l'amour eternel existe. L'amour est quelque chose de trop abstrait et d'indiscernable. Il est dépendant de nous, perçu et vécu par nous. Si nous n'existions pas, il n'existerait pas. Et nous sommes tellement changeants. Alors l'amour ne peut que l'être aussi. L'amour s'enflamme, trépasse, se brise, se ranime... : nous ranime. L'amour n'est peut-être pas éternel mais nous, il nous rend éternels. Par-delà notre mort, l'amour que nous avons éveillé continue d'accomplir son chemin. »
Přeloženo:
"Emmo, kdysi ses mě ptala, jestli věřím, že existuje věčná láska. Láska je něco příliš abstraktního a nejasného. Závisí na nás, je vnímána a žita námi. Pokud bychom neexistovali, neexistovala by. A my jsme tolik proměnliví. Takže láska taková musí být také. Láska se rozžehává, uhasíná, chvilkově odeznívá, znovu se probouzí k životu...: nás znovu probouzí k životu. Láska možná není věčná, ale dělá nás věčnými. Láska, kterou jsme vzbudili, pokračuje po naší smrti v dovršení své cesty."
Kritici knize obvykle vyčítají jistou nerealističnost ve scéně, kde jsou dívky vyhnány z domu rodičů. Je pravda, že takhle by se asi téměř žádný myslící člověk v podobné situaci nechoval, nicméně pokud vezmeme v úvahu, že autorka knihu napsala v devatenácti letech, můžeme takové maličkosti odpustit.
Nyní malé srovnání s filmem. Film je knihou jen volně inspirovaný, a to ještě volněji, než jsem si původně představovala. Začátek je v podstatě stejný, potom se režisér rozhodl odstranit zápletku s Emminou původní přítelkyní, ochudil diváka i o dramatické vyhnání dívek z domu Clémentininých rodičů. Tedy vlastně Adèliných, hlavní hrdinka je totiž ve filmu přejmenována podle své představitelky. Příběh filmu je tak o něco prostší, to však alespoň částečně kompenzuje velmi zajímavá vizuální stránka a neotřelá kamera. Sama autorka komiksu ovšem s filmem vůbec spokojena není, a to především kvůli tolik diskutovaným milostným scénám, které označila za směšné. V tomto ohledu s ní musím souhlasit; tyto scény jsou natočeny trochu bez citu, přestože zrovna ony cit vyžadují nejvíc. Celkově ale film zanechává opravdu dobrý dojem, knižní předloha je ovšem jednoznačně lepší. Tak už to většinou bývá. Jen škoda, že film je o tolik slavnější.

Portrét Emmy z titulní strany knihy

Kam dál